Článek
V regionech jako je Valašsko, kde byl vztah k půdě zakořeněn hluboko v identitě lidí, měly tyto zásahy obzvláště bolestivý dopad.
V textu se věnuji přednostně tomuto regionu, jelikož se jedná o můj rodný kraj, a také z toho důvodu, že zde zásahy komunistické zvůle dopadly na sedláky a statkáře obzvláště krutým způsobem.
Zrození nepřítele lidu: Kdo byl „kulak“
Pojem kulak převzali čeští komunisté přímo ze Sovětského svazu. Označení se vztahovalo na zemědělce s více než 15 hektary půdy, ale velmi brzy se „rozvolnilo“ – kulakem mohl být každý, kdo měl pár krav navíc, vlastní traktor, nebo jenom jiný názor. Mnohdy stačilo mít větší stavení nebo být váženým občanem v obci. V okresech jako Vsetín či Zlín se kulakem stával i sedlák s 10 hektary, pokud nevstoupil do JZD, anebo jen když byl „neochotný spolupracovat“.
Zabavení majetku a deportace
První fáze perzekuce začala hromadným vyvlastňováním půdy a strojů. Mnozí sedláci přišli během jediné noci o statky, které jejich rodiny budovaly po generace.
„Přišli v noci. Měli seznam. Koukali nám do skříní, i do perin. Všechno se zapsalo a zapečetilo. Pak jsme dostali pár hodin na odchod,“ vzpomínal pamětník Jan V., který byl s rodinou v roce 1952 vystěhován z Vysočiny na severní Moravu.
Statisíce lidí byly přinuceny opustit svůj domov – často transportováni pod policejním dohledem do opuštěných domů po odsunutých Němcích. Jejich půda připadla nově vzniklým JZD.
Zinscenované soudy a věznění
Řada sedláků byla odsouzena v politických procesech. Obvinění byla často absurdní: sabotáž, šíření poplašných zpráv, zatajení výnosů.
Například v roce 1951 byl ve východních Čechách zatčen rolník František T., protože si údajně ponechal část úrody. Dostal 10 let vězení. Jeho majetek propadl státu.
Valašsko: Perzekuce mezi kopci
Valašsko, kraj tvrdých podmínek a hrdých lidí, bylo těžkým oříškem pro kolektivizaci. Zdejší zemědělci byli zvyklí na samostatné hospodaření. Z ročníků pamětníků narozených ve 20. a 30. letech se často stávali neochotní „spolupracovníci“, které režim brutálně zlomil.
Jako příklad lze uvést příběh rodiny Bartošových z Horní Lidče. Hospodařili na 16 hektarech, měli dvě krávy, koně a vlastní vůz. Roku 1951 jim byl poslán tzv. „daňový výměr“ na částku, kterou nebyli schopni uhradit, následovalo zabavení veškerého dobytka.
„Pamatuju si, jak táta seděl na zápraží a plakal. Dřel na tom celý život. A pak to přišlo – dostali jsme výměr, a za tři dny si přišli pro všechno. Včetně krávy, která zrovna otelila,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa pan Miroslav Bartoš (*1936).
Rodina skončila bez prostředků. Následně byli v roce 1952 vystěhováni do pohraničí, do prázdného domu v Sudetech. Otec se psychicky zhroutil, matka zemřela krátce poté na rakovinu. „Nikdy jsme se už nevrátili. Až po revoluci jsme na troskách stodoly našli kousek žernovu z mlýna dědy. Nic víc.“
Místa odporu: Selský vzdor a jeho důsledky
Mnozí valašští rolníci se pokoušeli režimu vzdorovat – ne vstupem do JZD, zatajováním úrody nebo přímým odporem. Tito lidé byli často exemplárně potrestáni.
František Čech z Ratiboře, sedlák s pěti dětmi, odmítl vstup do JZD. Když přišli z KSČ do vesnice agitovat, vysmál se jim veřejně. Za několik týdnů byl obviněn z „rozvracení republiky“ a „sabotáže dodávek“. Odsouzen k osmi letům těžkého žaláře v Jáchymově.
„Pamatuju si ho jako statného chlapa s čepicí a holí. Když ho vedli k soudu, byl vyzáblý, zbitý. A měl roztržené sako. To byl konec našeho dědy,“ vzpomíná vnuk Josef.
Jeho rodina byla mezitím vystěhována do Starého Města pod Sněžníkem. Dům v Ratiboři převzalo JZD, stodola shořela v roce 1955 – údajně nešťastnou náhodou.
Život v JZD: Nucené kolektivní hospodaření
Založení JZD nebylo dobrovolným aktem. V obcích jako Hovězí, Valašská Polanka, Lidečko nebo Huslenky byli sedláci „přesvědčováni“ i silou. Nezřídka se stávalo, že byly jejich děti vyhozeny ze škol – například gymnázium ve Vsetíně vedlo seznamy žáků s poznámkou „kulacký původ“.
„Měla jsem jedničky, ale na přihlášce byla červeně poznámka – otec kulak, nevhodná. Tak jsem šla do textilky. Tam brali každého,“ vzpomíná například Věra K. (*1943) z Francovy Lhoty.
V důsledku kolektivizace zaniklo nejen hospodaření, ale i tradiční selská kultura. Rodiny, které dříve žily pospolu, se rozpadly. Děti odešly do měst, statky zpustly, některé byly zbořeny.
„Dřív se scházela celá dědina při senách. Po kolektivizaci jsme se dívali jeden na druhého s podezřením. Kdo nás udal? Kdo to podepsal? Všichni mlčeli,
Po roce 1989: Zmařené naděje a neúplná náprava
Po pádu režimu přišly restituce – ale často už nebylo co vracet. Půda byla zdevastovaná, stavby zchátralé nebo zbořené. Mnozí potomci sedláků se nikdy k hospodaření nevrátili.
Valašské vesnice se navíc změnily – někde navždy zmizela vrstva sedláků, kteří kdysi reprezentovali přirozené elity venkova.
Závěr: Dějiny, které nemizí
Perzekuce kulaků nebyla jen součástí ekonomického plánu. Byl to pokus přetvořit samotného člověka, vymýtit jeho hrdost, samostatnost a paměť. Na Valašsku – stejně jako jinde – se to režimu podařilo jen částečně. V srdcích lidí zůstala bolest, ale i tichý vzdor a vědomí, že hospodář bez půdy přestává být sám sebou.
Použité zdroje a dokumentace:
Ústav pro studium totalitních režimů (www.ustrcr.cz)
Kolektivizace zemědělství v Československu (Akademie věd ČR):
https://www.avcr.cz
Paměť národa: regionální příběhy z Valašska (www.pametnaroda.cz)
Dokumenty: Zničit selský stav (ČT, 2012)
Archivní sborník „Kolektivizace v okrese Vsetín 1949–1960“, Státní okresní archiv Vsetín
Rozhovory s pamětníky dostupné v rámci projektu Post Bellum (2020–2023)
