Článek
Jmenuju se Jana. Je mi pětadvacet, a ještě před rokem jsem měla pocit, že mám život docela srovnaný. Čtyři roky s jedním člověkem vás naučí přizpůsobit se. Nenápadně. Pomalu. Přestanete chodit na lekce, které vás bavily, kamarádům se ozýváte míň, protože „on nemá rád tyhle lidi“. Říkáte si, že je to normální. Že vztah něco stojí.
Bydleli jsme spolu dva roky. Měli jsme společné skříně, společné hrnky, společné plány. A pak jedno odpoledne přišel, sedl si na gauč a řekl to klidně, skoro úlevně: „Zamiloval jsem se do jiné. Odstěhuju se.“
Neřvala jsem. Neplakala jsem hned. Jen jsem se zeptala: „A co my, co bude s námi?“ Pokrčil rameny. „No nic, už to prostě necítím jako dřív.“
Za týden byl pryč. Zůstaly mi jeho prázdné poličky a pocit, že jsem ze sebe čtyři roky odřezávala kousky, které teď nikdo nechce vrátit.
Volala jsem Karolíně. Starší sestře. Té, která mě vždycky držela, když jsem se bála. Té, se kterou jsme si dřív psaly i kvůli blbostem. Měla manžela, dítě, život, který už byl jinde než ten můj. Ale pořád to byla moje ségra.
„Kájo, já… on odešel,“ vyhrkla jsem do telefonu. Na druhém konci bylo ticho. Pak: „Ježíši, Jani… to mě mrzí.“
Psala jsem jí hodně. Volala jsem. Někdy večer, někdy ráno, když jsem se probudila s bušením srdce a pocitem, že se dusím. Nevěděla jsem, že je s rodinou na dovolené. Bylo září, nikdy mě nenapadlo, že by někam jeli. A i když jsem to pak zjistila, říkala jsem si: vždyť mi odepisuje. Vyslechne mě. Tak je to v pořádku, ne?
„Jani, teď nemůžu, jsme zrovna na pláži,“ psala. „Promiň, jen jsem to potřebovala někomu říct,“ odpovídala jsem. „Chápu. Napiš mi večer.“
Jenže večer byl dlouhý. A moje myšlenky ještě delší. Psala jsem znovu. A znovu. Snažila se být milá, podporující, ale já to cítila — něco bylo pryč. Ta opravdová blízkost. To „jsem tady s tebou“.
Když se vrátila, chtěla jsem ji obejmout. Místo toho si sedla naproti mně ke stolu a řekla větu, která se mi zaryla do hlavy: „Byla jsi sobecká.“
Zůstala jsem zírat. „Jak… sobecká?“ „Zkazila jsi nám dovolenou. Pořád jsi psala, pořád jsi volala, bylo to otravné. I manžel a děti si stěžovali.“
Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. „Já jsem se rozcházela… myslela jsem, že…“ „Já vím, že ti bylo těžko,“ skočila mi do řeči. „Ale i já mám svůj život.“
Pohádaly jsme se. Ošklivě. Řekly jsme si věci, které už nejdou vzít zpátky. Já plakala a křičela, že jsem zůstala sama. Ona tvrdila, že ji zatahuju do svých dramat.
Dlouho jsme spolu nemluvily. Měsíce. Každá na své straně ticha.
Nakonec jsme se udobřily. Seděly jsme u kávy, klidnější, starší. Přiznala jsem, že jsem to přehnala. Že jsem byla zoufalá a neviděla nic než vlastní bolest. Ona se přece jen aspoň omluvila za ta slova.
Ale něco se ve mě zlomilo. Už jí neumím říct všechno. Už se v hlavě ptám, jestli neobtěžuji. Jestli nejsem na obtíž. Možná jsem tehdy byla trochu sobecká. Možná jsem jen byla zlomená holka, která hledala ruku, co ji vytáhne z vody. A našla místo ní hranici, o které do té doby nevěděla, že existuje.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
