Článek
Jmenuji se Jiřina, je mi šedesát. A od samého začátku jsem cítila, že se Sabinou něco nesedí. Neuměla jsem to přesně pojmenovat, jen takový ten tichý vnitřní neklid. Říkala jsem si: Možná jsem jen stará, možná přehnaně ochranářská matka. Ale ten pocit se vracel pořád.
Sabina na mě od prvního setkání působila jako princeznička. Upravená, vždycky dokonale oblečená, s lehkým úsměvem, který ale nikdy nedošel až do očí. O práci mluvila pohrdavě.
„Já se v kolektivech necítím dobře,“ říkala.
„A vydržela jsi tam dlouho?“ ptala jsem se opatrně.
„No… ne. Oni mě tam neocenili.“
Děti prý zatím nechce. „Nechci si zkazit figuru,“ smála se, „a hlavně se chci soustředit na domov.“
Na jaký domov, když doma skoro nebyla, mi došlo až později.
Můj syn Vašek ji nosil na rukou. Opravdu. Kdyby po něm chtěla modré z nebe, asi by se jen zeptal, jestli ho chce světlejší nebo tmavší odstín.
„Mami, Sabina je jiná,“ říkal mi. „Ona má jemnou duši.“
Mlčela jsem. Nechtěla jsem být ta tchyně, co všechno kritizuje.
Pak přišel ten nápad.
„Abych se mohla starat o teplo domova,“ vysvětlovala Sabina, „nemůžu chodit do práce.“
Vašek přikývl. A nejen to. Vzal si druhou práci. Ráno odcházel za tmy, večer se vracel vyčerpaný, často už spal na gauči. Domů nosil osmdesát, někdy i devadesát tisíc. Ale na sobě šetřil.
„Posílám Sabině peníze bokem,“ řekl mi jednou. „Abychom měli rezervu. Na dítě… nebo kdyby bylo hůř.“
Něco se ve mně sevřelo.
„A vidíš tu rezervu?“ zeptala jsem se.
„Věřím jí, mami,“ odpověděl klidně.
V poslední době Sabina skoro nebyla doma. „Má své věci,“ mávl Vašek rukou.
A pak přišla ta chvíle. Obyčejná, náhodná. Na stole ležel výpis z účtu. Laxně pohozený, jako by se nemělo co skrývat.
Dívala jsem se na čísla a nejdřív jsem tomu nerozuměla. Pak mi to došlo. Příjmy od Vaška – vysoké. Výdaje…
Kadeřnictví 3 000.
Kavárna – 800.
Butik – 5 000.
Kosmetika – 1 500.
A další. A další. Žádné spoření. Žádná rezerva. Jen Sabina. Jen ona sama.
Pro její „obranu“ se vyjímal jediný výdaj: občasně úklidovka za 4-6 tisíc. Proto Vašek věřil, že doma Sabina uklízí, jak smyslů zbavená. Přece se stará o naklizený dům.
Když jsem ji konfrontovala, ani se nezarděla.
„Co si to dovolujete?“ vyjela po mně. „Hrabat se mi ve věcech?“
„Možná jsem neměla,“ řekla jsem klidně. „Ale aspoň teď vím, že Vaškovi lžeš.“
„Po tom vám nic není,“ odsekla.
Nevydržela jsem to.
„Jsi normální fiflena,“ řekla jsem. „Když máš peníze na kabelky a kavárny, proč nejdeš do práce? Proč má můj syn dvě zaměstnání?“
Zasmála se.
„Já investuju do sebe. Musím přece Vaška reprezentovat.“
Vaškovi jsem to řekla. Ukázala jsem mu ofocený výpis. Díval se, mlčel.
„To… to bude mít určitě vysvětlení,“ zamumlal.
Viděla jsem, že růžové brýle má pořád nasazené hodně pevně.
Nevím, kdy je sundá. Možná časem. Možná až bude úplně vyčerpaný. Já jen doufám, že jednou uvidí pravdu dřív, než ho žena, kterou tolik miluje, úplně vyždíme. A že pochopí, že jsem nemluvila ze zloby – ale z lásky.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
