Článek
Jmenuji se Magda a je mi devětačtyřicet. S babičkou jsme si byly blízké tak, jak si to lidé často neumějí ani vysvětlit. Nešlo o každodenní telefonáty nebo velká gesta. Bylo to tiché porozumění. Pohled, kterým mi rozuměla dřív, než jsem cokoli řekla. Věděla, kdy mlčet, a kdy mi podat hrnek s čajem, co voněl po mateřídoušce a lese.
Byla to taková ta zemitá babička–kořenářka. Pracovala sice na obci, ale její skutečný svět byl jinde: v kopcích, na stráních, v zahradě, kde se skláněla k hlíně, jako by s ní mluvila. Sušila bylinky na půdě, vařila čaje na všechno – na smutek, na bolest i na obyčejnou únavu ze života. Po smrti dědy, který odešel krátce po jejich šedesátinách, žila skromně a tiše. Nikdy si nestěžovala. Dožila se devadesáti a do posledních let v sobě měla klid, který jsem jí záviděla.
Můj táta, její syn, se k věcem po její smrti neměl. Nebylo co dělit – babička nic nehromadila. Žila s málem a říkala, že majetek je jen zkouška charakteru. Trvalo roky, než jsem se odhodlala jít do jejího domu a udělat pořádek v oblečení. Ne z povinnosti. Spíš z touhy znovu se jí dotknout, aspoň přes látky, které nosila.
V šatníku to vonělo naftalínem a levandulí. Každý svetr byl vzpomínka. Každý šátek přinášel nějaký příběh. Smála jsem se i plakala zároveň. A pak jsem sundala starý kabát – těžký, poctivý, s ošoupanými lokty. Sáhla jsem do kapsy a prsty nahmataly papír. Obálku.
Sedla jsem si na zem. Opatrně ji otevřela. Uvnitř byly peníze. Čtyřicet tisíc korun. Na dobu před její smrtí docela vysoká částka. A k nim dlouhý text, psaný roztřeseným, ale pečlivým písmem.
Magdičko,“ stálo tam, „schovala jsem to sem schválně. Věřím, že jednou budeš rovnat moje věci a že to najdeš ty. Prosím, nalož s těmi penězi čestně a dobře. Vím, že to umíš. Ne jako jiní. Děkuju ti za to, že jsi mi byla oporou, když bylo ticho nejhlasitější. Za to, že jsi mě brala takovou, jaká jsem. Mám tě ráda.“
Na papír začaly kapat docela velké kapky. Nejdřív jsem si myslela, že je to z nosu. Pak jsem pochopila, že brečím. Plakala jsem tiše, s obálkou na kolenou, a měla pocit, že mě babička hladí po vlasech, jako když jsem byla malá.
Ten dopis jsem si pečlivě uložila mezi své nejcennější věci, do truhličky s drobnostmi a předměty, které pro mě mají zvláštní cenu. A s penězi jsem naložila, jak nejlépe jsem uměla. Část jsem dala dceři na studium. Část jsem proměnila v dárky pro tátu a tchyni – aby radost putovala dál. A za zbytek jsem nechala vytvořit pozlacený, zarámovaný portrét babičky a mě. Visí u nás doma. Každý den kolem něj projdu a vím, že některé vztahy nekončí smrtí.
Jen se promění v ticho, které nás pořád drží nad vodou.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
