Článek
Jmenuju se Karel, je mi třicet osm a před pěti lety jsem si splnil sen. Na hypotéku jsem koupil chatu u lesa. Nic luxusního, ale byla naše. Moje, Petry a našeho malého syna. Jezdili jsme tam hlavně v létě – na týden, dva. Ne víkend co víkend. Spíš takové útočiště, kde se člověk nadechne.
Tchyni jsem i přes mnohé výhrady bral jako součást rodiny. Upravená ženská kolem šedesátky, co o sebe dbala, měla šmrnc a energii. S tchánem žili už roky spíš vedle sebe než spolu, ale pořád pod jednou střechou. „Manželství na papíře,“ říkávala Petra. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tohle je důvod, proč se z mojí chaty stane… hodinový hotel.
V objektu jsem postupem času začal objevovat cizí předměty. Rtěnka v koupelně, sponka do vlasů.
„Petro, ty, věci, není to náhodou tvoje?“ zeptal jsem se tehdy trochu opatrně.
„Ne… já mám jiné než tyto,“ zarazila se, a zároveň možná tušila, na co bych tím mohl narážet.
Přešel jsem to. Pak jsem ale našel zubní kartáček. Pánský.
„Tak to už si děláš legraci,“ smál jsem se, ale smích byl křečovitý.
„Karle, přísahám, že já nikoho nemám,“ řekla Petra tiše. A dívala se mi do očí tak, že jsem jí chtěl věřit. A věřil jsem.
Jenže věci přibývaly. Vůně cizí kolínské. Cizí ručník. A ve mně začalo hlodat podezření. Ne na tchyni. Na vlastní ženu.
„Řekni mi pravdu,“ tlačil jsem na ni jednou večer. „Jestli mi něco tajíš, radši to řekni teď.“
Rozplakala se. A v tu chvíli jsem věděl, že pravda bude jiná, než čekám.
Ty věci…Jsou mojí mámy,“ řekla a provinile se podívala z okna. „Používá chatu, už asi rok. Prosila mě, ať ti to neříkám.“
Nejdřív jsem se rozesmál. Upřímně.
„Počkej… jako že si tam vodí chlapy?“
Petra jen přikývla. „Táta by to doma nesnesl. A ona… nechce být sama.“
Smál jsem se ještě chvíli. A pak mi to došlo. Moje chata. Moje hypotéka. Moje postel. A cizí lidi. Bez mého vědomí. Smích mě náhle přešel.
Nic jsem neudělal. Půl roku. Možná jsem chtěl vidět, kam až to dojde. A pak mi Petra jednou řekla:
„Máma má nového přítele. Vážnějšího.“
To byla ta chvíle, na kterou jsem asi čekal. Vzal jsem si den volna, zajel na chatu a vyměnil všechny zámky. Dveře, kůlnu, i zadní vstup. Pracoval jsem klidně. Dokonce jsem se u toho usmíval.
O pár dní později mi Petra vyprávěla rozhovor s tchyní.
„Byla dotčená,“ řekla. „Říkala, že jsi vyměnil zámky. A že jsem ji zradila.“
„A cos jí řekla?“
„Že jsem musela. Že jsi mě začal podezřívat z nevěry.“
To prý kupodivu pochopila.
Pak mi tchyně zavolala. Pozvala mě na kávu. Seděla naproti mně, upravená, klidná.
„Karle,“ začala opatrně, „já ti to nezazlívám. Jen… buď diskrétní. Prosím.“
Podíval jsem se na ni a řekl klidně:
„Děláš si ze mě legraci? Ještě, abys mi to zazlívala. Vyměněné zámky jsou to nejmenší, co jsem mohl udělat. Můžeš být ráda, že jsem to nechal u jen toho.“
Polkl jsem a dodal: „Ale nebojte. Nejsem taková sketa. Tchánovi nic říkat nebudu. Ale nenechám ze své nemovitosti dělat šmajchl kabinet. S Petrou jsem si to taky vyřídil, ale pořád lepší zjistit toto než nevěru. A upřímně ti taky řeknu: chudák Zdeněk (tchán). “
Seděla tak trochu opařená, ale vlastně se jí ulevilo.
Při odchodu jsem jí ještě lehce poklepal na rameno a s ironickým úsměvem dodal:
„A příště? Když už… tak hotel.“
Od té doby je chata zase jen naše. A já mám klid. Alespoň tam.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
