Článek
Jmenuju se Petr, je mi třicet jedna let a už čtyři roky žijeme s manželkou Alicí a naší malou dcerou Lucinkou ve víceneračním domě s tchyní a tchánem. Nestrádáme. Máme co jíst, máme kde spát, občas si dopřejeme. Nejsme žádní fanatici přes zdravou stravu, ale snažíme se jíst aspoň trochu rozumně. Ne každý den smažené, ne každý večer sladké. Tak nějak… s mírou.
A pak je tu moje tchyně.
Znám ji šest let. Je jí sedmapadesát. A za tu dobu, co ji sleduju zblízka, se změnila k nepoznání. Ne povahou – ta zůstala stejná. Pořád stejně bohorovná, suveréní, žoviální žrnská. Změna je však vidět na těle. Přibrala tolik, že mě to upřímně děsí. Ne proto, že by mi vadil vzhled. Ale proto, že vidím, jak si tím ničí zdraví.
Stačí otevřít jejich lednici. Pokaždé, když tam jdu něco dát nebo vzít, zůstanu stát. Police praskají pod uzeninami, tučnými sýry, majonézovými saláty. V šuplících čokolády, oplatky, sladké tyčinky. Ve spíži pytle brambůrků, sušenky, keksy.
„Tohle není zásoba,“ řekl jsem jednou Alici potichu. „Tohle je obchod.“
Jen se smutně usmála. „Já vím. Neřeš to, víš jaká je máma. Nenechá si do ničeho mluvit.“
Tchyně má sedavou práci. Celý den u počítače. Pohyb je pro ni sprosté slovo. Všude jezdí autem – i tři ulice. Když se mluví o procházce, protočí panenky. Na dovolenou jezdí s tchánem výhradně k moři. A leží. Týden. Dva. Bez pohnutí.
„My si jedeme odpočinout,“ říká pokaždé hrdě.
Já jen přikývnu. Co taky říct.
S Alicí se do toho raději nemícháme. Víme, že to nemá smysl. Kdykoli by padla poznámka, odbyla by nás.
„Vy se starejte o výchovu Lucinky,“ mávla by rukou. „A mě nechte být, nic vám do mých věcí není.“
Tak mlčíme.
Jenže tento její životní styl si začal pomalu, ale jistě vybírat svou daň.
Pamatuju si ten den úplně přesně. Seděli jsme u stolu, Lucinka si kreslila a tchyně začala vyprávět Alici o preventivní prohlídce u lékaře. Barvitě, teatrálně, s výrazem oběti.
„Představ si,“ začala, „ten doktor mi tvrdil, že mám cvičit.“
Zasmála se. Nahlas.
„Cvičit! V mém věku!“
„A běhat,“ pokračovala a protočila oči. „A prý dieta. Že mi hrozí vážná zdravotní rizika. Kornatění cév, mrtvice, infarkt. No samé bláboly.“
Mami…“ zkusila to opatrně Alice. „On to snad přece nemyslel zle, ví co říká, je to lékař, i když mladý.“
„Prosím tě,“ mávla rukou tchyně. „Zase jeden chytrák. Oni by nejradši všechny lidi zavřeli do posilovny.“
Seděl jsem tam, mlčel a cítil, jak se mi svírá žaludek s pocitem, jak to s tou ženskou jednou dopadne.
Od té doby je to bohužel čím dál horší. Vidím ji čím dál častěji na gauči, s talířem na klíně. Přidává si. Znovu a znovu.
„Aspoň si užívám života,“ prohodí, když kolem projdu.
A pak se posmívá.
„Ti vaši doktoři, dietologové, trenéři… všichni z toho jenom žijí.“
Jednou jsem to nevydržel.
„Myslí to s tebou dobře, proboha!“ řekl jsem už s mírnou naštvaností.
Podívala se na mě tak, že jsem hned věděl, že jsem překročil hranici.
„Ty mi nebudeš říkat, jak mám žít,“ odsekla. „Když nedáš na rady, tak se do toho nepleť.“
Od té doby jsem to už raději nezkoušel.
Nevím, jak to s ní bude dál. Nevím, jak dopadne. Jen vím, že jestli nedá na lékaře, nedá už na nikoho.
A taky vím, že někdy je nejbolestivější sledovat, jak si někdo dobrovolně ubližuje – a vy s tím nemůžete udělat vůbec nic.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
