Článek
Tomáš se na sraz původně vůbec nechtěl vypravit. Po náročném týdnu plném porad, rozhodování a cestování mezi Prahou, Ostravou a Varšavou si spíš přál zůstat doma a konečně se vyspat. Ale vzpomínky ho přemohly. A také možná touha vidět známé tváře z dob, kdy všechno bylo tak nějak jednodušší.
Sál restaurace byl plný smíchu, hlasitého halekání a nostalgie. Sklenice cinkaly, písničky z osmdesátých let hrály z reproduktorů a lidé se překřikovali v přívalu vzpomínek. Tomáš se rozhlížel, a když zahlédl tu tichou postavu v koutě, poznal ji hned. Jarmila. Tichá, skromná dívka z poslední lavice. Vždycky laskavá a trochu stranou.
„Jarmilo?“ přistoupil k ní, „to snad není možné. Vůbec ses nezměnila.“
Usmála se. „A ty pořád umíš lichotit, Tomáši.“
Začali si povídat. Zpočátku lehce, jako všichni – o dětech, bydlení, práci. Tomáš s hrdostí popisoval svou firmu. „Dali jsme to dohromady s jedním kolegou hned po revoluci. Teď máme přes sto dvacet zaměstnanců, pracujeme na zakázkách pro velké klienty, rozjíždíme nové projekty. Všechno běží, ale je to šílený kolotoč. Vstávám ve čtyři, domů se dostanu v devět. Někteří mí kamarádi už mluví o důchodu, ale já bych se asi unudil.“
Jarmila ho poslouchala, přikývla a s lehkým úsměvem odpověděla:
„To je zvláštní. Já bych si naopak přála aspoň na den vypadnout ven. Mezi lidi. Do práce. Jen tak, mít čas na sebe. Ale místo toho jsem posledních pět let nepřetržitě doma.“
Tomáš nechápal. „Ty už nepracuješ? Ale tys učila, ne? Češtinu?“
„Učila. Do chvíle, než začaly mamčiny problémy. Nejdřív zapomínala jména, pak cestu z obchodu. Teď? Má devadesát. Je úplně závislá. Alzheimer. Večer neví, kdo jsem. Ráno mě obviní, že jsem jí ukradla šperky. Když chci, aby se osprchovala, křičí. Utíká z bytu. Přes noc někdy pětkrát vstanu. Někdy je pokálená, někdy jen zmatená a hysterická.“
Tomáš mlčel.
„Nemůžu si dovolit domov. A i kdybych mohla – ona by tam nešla. Všechno cizí odmítá. Pečovatelky vyhazuje. Když přijde sociální pracovnice, zamkne se a volá na policii. Prý jí chceme zabít.“
Její hlas byl tichý, bez emocí, ale o to silnější.
„Pět let. Bez volna. Bez výplaty. Bez dovolené. Jen já a ona. Někdy mám pocit, že žiju v jejím stínu. Někdy že nežiju vůbec.“
Tomáš se přistihl, jak pevně svírá sklenici piva.
„To si neumím představit… Myslel jsem, že vím, co je stres. Firma, termíny, zodpovědnost… Ale ty se každý den probouzíš do neznámého. A zůstáváš sama.“
Jarmila se dívala stranou, k oknu.
„Není to jen o samotě. Je to o ztrátě. Každý den vidím, jak mi maminka mizí. Tělo tu je, ale duše… někde ztracená. A přesto musím být silná. Vařit jí, přebalovat ji, být její paměť, její orientace, její jistota. A přitom sama nemám žádnou.“
Chvíli bylo ticho. Zvuk veselí kolem nich najednou ztratil význam.
Tomáš polkl.
„A já si myslím, že mám těžký život, protože mě rozčiluje účetní a klient chce slevu. Přitom mám sestru, která se stará o tátu. Já za ním skoro ani nejezdím. Jen posílám peníze a považuju to za dostatečné.“
„Penězmi se lidská přítomnost nahradit nedá,“ odpověděla jemně Jarmila. „A vím, že ne každý může. Ale měla jsem potřebu ti říct, že i ten nejtišší život může být boj. A že jsou lidé, kteří ho vedou bez jediné pauzy.“
Tomáš sklopil oči.
„Děkuju, žes mi to řekla. Možná… možná to byl ten nejdůležitější rozhovor, který jsem za poslední roky vedl.“
Zvedla se: „Musím jít. Sousedka ji hlídá jen dvě hodiny.“
„Počkej. Můžu ti aspoň zavolat? Občas? Zeptat se, jak se máš?“
„Můžeš. Ale počítej s tím, že někdy budu potřebovat víc než jen otázku. Potřebuju, aby mě někdo slyšel.“
Závěr:
Ten večer Tomáš poprvé nezavřel notebook po půlnoci, ale nechal ho v tašce. Zavolal své sestře a požádal ji, jestli může zařídit návštěvu za otcem. Pak si otevřel okno a chvíli jen dýchal noční vzduch. Přemýšlel o ženě, která nebyla ve vedení firmy, neměla žádné ocenění, ale každý den nesla na ramenou tíhu, kterou by většina nezvládla.
A pochopil, že opravdová síla není ve výkonu. Ale v tiché výdrži. V každodenním zápase, o kterém se nikde nepíše.
Inspirací pro příběh bylo vyprávění ženy, která podobné trápení s matkou každodenně zažívá, a která dialog v tomto duchu vedla v nedávné době se svým známým.
Jména a postavy jsou v tomto příběhu smyšlené.
Text je však věnován všem, kteří unavení a s láskou pečují o svého příbuzného trpícího demencí. Slouží také jako připomenutí jedné skutečnosti: Nezapomínejme na pečující. Na svých bedrech nesou mnohdy mnohem víc, než si dovedeme představit.
