Článek
Jenže dřív než já ji „pokřtila“, objevila se na scéně tchyně - Stáňa.
Když přišla, ani se nestačila zout a už koukala po kuchyni.
„Teda, to si žijete, vážení! Nová trouba, jo? Kolik to stálo?“
Manžel, pyšný jak páv, prohlásil: „To je Kamčin narozeninový dárek. Má všechno – páru, různé programy, teplotní sondy…“
Tchyně se uchechtla: „Na takovou troubu nemáš mozek, holka. Tady bys spálila i čaj!“
Usmála jsem se. To znám – klasická Stánina vstupní salva . Jenže tentokrát jsem se rozhodla mlčet.
„No, když tomu tak rozumíte,“ řekla jsem klidně, „klidně ji otestujte. Tady máte těsto, zkuste ty svoje vyhlášené koláče.“
Tchyně se nenechala pobízet. Vzala si zástěru, pustila troubu, mačkala dotyková tlačítka, tvářila se, že jí ten displej šeptá do ucha recept. My ostatní jsme seděli u stolu, děti okukovaly, jak „babička peče koláčky“. A já si vychutnávala ten klid.
Po půlhodině se začalo z trouby kouřit. Doslova.
„To je asi ta pára,“ zamumlala nejistě tchyně, ale zápach spáleného těsta rychle napověděl, že to pára nebude. Když troubu otevřela, z plechu se linul černý oblak a děti začaly tleskat:
„Babi, ty máš uhelný koláčky!“
Manžel se smál do dlaně, tchán se jen poškrábal na hlavě a dodal: „Takovou spoušť jsem neviděl ani u hasičů.“
A pak zazněla věta, kterou si budu pamatovat dlouho – z úst tchyniny vlastní matky, která s námi zrovna pila kávu:
„No, v takové troubě spálit koláče, to snad nejsi ani moje dcera!“
Ticho. Jen já jsem se na ni usmála a podala jí čisticí hadřík.
„To nic, mami, příště vám ukážu, jak funguje ten program na rozmrazování. Ten zvládnu i já – bez mozku.“
Od té doby, když k nám tchyně přijde, sedí radši u stolu a troubu jen obdivuje z bezpečné vzdálenosti. A já mám svůj malý domácí triumf – spálený plech v paměti trouby i v rodinné legendě.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
