Článek
Jmenuji se Eva, je mi šestadvacet, a ještě před pár lety jsem byla přesně ten typ holky, která věří, že když někdo tolik dává, musí i tolik cítit. Filip byl pozorný od prvního dne. Psával mi dlouhé zprávy, volal jen proto, aby slyšel můj hlas, nosil mi drobné dárky „jen tak“.
„Jsi výjimečná,“ říkal mi často a já mu to věřila. Věřila jsem každému slovu.
Když jsme se sestěhovali, měla jsem pocit, že se mi život konečně usadil. Společné večeře, plány na budoucnost, smích. Jenže nenápadně, skoro nepozorovaně, se začaly objevovat drobné praskliny.
„Proč ti tenhle kluk píše tak pozdě?“ zeptal se jednou a vzal mi telefon z ruky dřív, než jsem stačila odpovědět.
„To je spolužák,“ řekla jsem klidně.
Filip se usmál, ale jeho oči zůstaly tvrdé. „Já jen chci mít jistotu. Víš, že mi na tobě záleží.“
Od té doby si můj telefon bral čím dál častěji. Četl zprávy, projížděl hovory, prohlížel fotky.
„Nemáš přece co skrývat,“ opakoval.
A já si říkala, že možná má pravdu. Že to takhle prostě chodí, když se dva milují.
Jenže jeho zájem se změnil v kontrolu. Ptával se, s kým jdu ven, proč se vracím pozdě, proč jsem se smála, když mi přišla zpráva. Postupně mi začal rozmlouvat setkání s kamarádkami.
„Ty tě jen navádějí proti mně,“ tvrdil. „Já jsem ten, kdo tu pro tebe vždycky bude.“
Začala jsem se bát. Ne hned, ne nahlas, ale někde hluboko uvnitř. Mazala jsem zprávy, skrývala drobnosti, které by mohl špatně pochopit. Byla jsem pořád ve střehu. Kamarádky mi říkaly:
„Evo, tohle není normální.“
A poprvé mě to napadlo také. Že to, čemu říkám láska, je možná jen klec.
Jednoho dne jsem si změnila heslo na telefonu. Prostě proto, že jsem chtěla mít aspoň kousek prostoru jen pro sebe. Filipovi jsem to neřekla.
Když to zjistil, vybuchl.
„Co přede mnou tajíš?!“ křičel.
„Nic,“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem. „Jen chci mít soukromí.“
Zasmál se. „Takže mi nevěříš. To znamená, že něco skrýváš.“
Ta hádka byla jiná než všechny předtím. Tvrdší. Ostřejší. A skončila rozchodem. Myslela jsem si, že tím to skončí. Mýlila jsem se.
Začal mi psát z cizích profilů, volal mi, stál několikrát pod mým domem. Když jsem ho zablokovala, objevil se jinde.
„Musíme si promluvit,“ psal.
„Nech mě být,“ odpovídala jsem a ruce se mi třásly.
Ještě před definitivním odstěhováním jsem náhodou narazila na něco, co mi doslova vyrazilo dech. Moje intimní fotky. Fotky, které vznikly v důvěře, v lásce. Visely na internetu. S cizími komentáři. Bez mého souhlasu.
Seděla jsem u obrazovky a nemohla dýchat. „Tohle… tohle by mi neudělal,“ šeptala jsem si. Ale udělal.
To byla poslední kapka. Zabalila jsem si věci, odešla, změnila číslo, profily, zablokovala ho všude, kde to šlo. Trvalo dlouho, než jsem se přestala ohlížet přes rameno.
Dnes vím, že jsem měla štěstí. Že jsem to pochopila včas. Než by kontrola přerostla v něco horšího, fyzického.
Neodešla jsem bez jizev, ale odešla jsem. A to je to nejdůležitější.
Protože láska nehlídá, nelustruje a netrestá. A já už to nikdy nezapomenu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
