Článek
Jmenuju se Silva, je mi devětatřicet a mám dvě děti. Po čtyřech letech na mateřské jsem se konečně vrátila do práce. Nastoupila jsem jako ekonomka do velké nadnárodní firmy – práce, která mě naplňuje, posouvá, baví. Ráno káva, grafy, čísla, výzvy. Ano, občas se mi doma hromadí prádlo, občas objednám pizzu místo vaření. Ale žijeme, smějeme se, nic nám nechybí.
Jenže moje tchyně, paní Jana, to vidí jinak.
„Ty jsi dnes zase v práci? A co děti?“ ptá se mě při každé příležitosti, jako by tím, že sedím v kanceláři, trpěla celá rodina.
Když přijede v sobotu „na návštěvu“, její oči těkají po obýváku jako radary:
„Ty závěsy už dlouho nikdo nepral, že?“
„Koberce máš jak po maratonu.“
A můj manžel Petr? Mlčí. Odjakživa.
Její „chlapeček“ byl u maminky zvyklý, že všechno voní Savem a polévka se vaří sama.
Zpočátku jsem se smála. Nechala ji mluvit.
„Jano,“ říkala jsem klidně, „já teď dělám rozpočet pro celý region střední Evropy, nemám čas honit drobky pod linkou.“
Odpovědí bylo tiché odfrknutí.
„No jo, práce, práce… jenže rodina trpí.“
Toho dne, kdy mi konečně došla trpělivost, bylo sobotní dopoledne.
Děti si hrály na koberci, já dělala kávu, tchyně seděla u stolu, popíjela a spustila:
„Víš, Silvo, já být tebou, přestala bych pracovat, nebo bych tu práci aspoň omezila. Petr přece vydělává dost. A ženská má být doma. Pořádek, teplé jídlo, čisté záclony – to dělá domov.“
Něco ve mně prasklo.
Bez slova jsem otevřela složku, vytáhla svou výplatní pásku, položila ji před ni a klidným hlasem řekla:
„Tohle je moje čistá mzda. A představ si, je dokonce o několik tisíc vyšší než ta Petrova.“
Ticho. Jen tiché cinknutí porcelánu, když se třásla její ruka a káva se rozlila po ubruse.
„No… no to jsem nevěděla,“ vykoktala.
„Já vím,“ pousmála jsem se. „Protože ses nikdy nezeptala. Já tu rodinu držím stejně jako Petr. A když občas není setřeno a dokonale uklizeno, neznamená to, že nejsme šťastní.“
Od té doby se tón změnil.
Tchyně už neprudí, jen občas utrousí:
„Za ty peníze by sis mohla dovolit alespoň paní na mytí oken, ne?“
A víte co? Možná si ji opravdu najmu.
Ne proto, že bych musela, ale protože můžu.
Ten den jsem pochopila, že někdy není slabostí ukázat, kolik stojí tvoje práce – i když je to jen papírek s čísly. Protože právě ten papírek mi vrátil klid, sebevědomí a tiché uznání ženy, která celý život věřila, že být „domácí puťkou“ je jediná správná role.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
