Článek
Jmenuji se Petra, je mi devětadvacet a jsem pět let vdaná. S manželem máme hezké, klidné manželství – nebo bych měla říct, měli jsme, dokud se do všeho nezačala míchat jeho matka. Od začátku jsem cítila, že s ní nebude jednoduché pořízení. Byla to ta typická žena, která ví všechno nejlépe, každého musí řídit a nesnese, když někdo udělá věci jinak, než by to udělala ona.
První měsíce po svatbě jsem se snažila být trpělivá. Vždyť je to přece jeho maminka. Jenže časem se z její „péče“ stal teror v přímém přenosu.
Začalo to nenápadně:
„Petro, ty opravdu necháváš toho svého muže chodit po bytě v ponožkách? To přece není hygienické!“
Zasmála jsem se tomu. Ale pak přišly SMS zprávy. Zpočátku nevinné, později už skoro děsivé.
„Petro, včera jsi měla na sobě tu krátkou sukni. Myslíš si, že to je vhodné pro vdanou ženu?“
„Proč jste si koupili jen tři rohlíky? To budete jíst co, vzduch?“
„Já to tuším, ty mě prostě nesnášíš. Ale já to zvládnu, já nejsem slabá!“
„Jestli mi neodpovíš, stane se něco špatného, a to pak bude tvoje vina!“
Zpočátku jsem reagovala slušně, snažila se vysvětlovat, obhajovat, uklidňovat. Jenže každá moje odpověď byla jako přilít olej do ohně. Nakonec jsem se rozhodla ignorovat. Jenže pak se začala zlobit, že neodpovídám, a přidala na intenzitě. Denně mi chodilo třeba deset zpráv.
Někdy ráno:
„Dobré ráno, Petro. Nejspíš zase ještě spíš, zatímco můj syn pracuje.“
A večer:
„Už jsi ho zase nechala jíst pozdě? Já tě varovala, že mu zničíš žaludek!“
Před manželem ale dokázala hrát roli milující, laskavé a mírně nepochopené ženy. Když jsme ji navštívili, usmívala se, nabízela koláče a mluvila o tom, jak se snaží, ale já ji odmítám.
„Petruško, já ti to nechci vyčítat, ale ty jsi na mě poslední dobou tak studená,“ říkala s přehnaně smutným pohledem.
A můj muž jí na to odpovídal:
„Ale mami, ona tě má ráda, jen má hodně práce…“
Jenže jednoho dne všechno prasklo. Manžel si omylem otevřel moje zprávy, když jsem nechala telefon na stole. Viděla jsem, jak ztuhl, oči mu běhaly po displeji, a pak se jen tiše zeptal:
„Petro… tohle ti píše moje máma?“
Přikývla jsem. Chvíli mlčel. Pak si telefon vzal a četl dál:
„Ty se mi mstíš za to, že jsem tě nikdy nepřijala. Ale já vím, co děláš, já to cítím!“
„Tvůj muž by si zasloužil lepší ženu, a já mu to řeknu.“
„Jestli mi zničíš vztah se synem, přísahám, že ti to vrátím!“
Manžel jen tiše vydechl a posadil se.
„Já… já jsem nevěděl, že tohle zajde tak daleko. Já myslel, že si jen občas postěžuje.“
„Já už to nezvládám,“ přiznala jsem tiše. „Denně mi píše, volá, kontroluje, kritizuje. Cítím se jak v kleštích.“
Ještě ten den vzal manžel telefon, všechny zprávy screenshotoval, a druhý den zašel za matkou. Nebyla jsem u toho, ale později mi vyprávěl, že to byl drsný rozhovor.
„Mami,“ řekl prý jí klidně, ale pevně, „to, co děláš, není normální. Tvoje chování překračuje všechny meze.“
Ona se rozesmála: „Já? Já se jen snažím, aby jste byli šťastní!“
„Ne, mami. Ty nám ničíš vztah. Petra není tvůj nepřítel. Ale ty máš problém, a potřebuješ ho řešit.“
Když se snažila zapírat, vytáhl telefon a ukázal jí všechny zprávy.
„Jestli se neobjednáš k psychiatrovi, přeruším s tebou kontakt,“ řekl jí.
Byla v šoku. Křičela, plakala, házela mu do očí výčitky o nevděčnosti. Ale tentokrát neustoupil.
K psychiatrovi samozřejmě nešla, tvrdila, že to není potřeba a že „všichni proti ní kujeme pikle“. Ale od té doby se něco změnilo. SMS zprávy ustaly. Občas se ještě ozve – většinou v tónu „já to s vámi myslím dobře“ – ale už to není ta každodenní hysterie.
Manžel ji teď vídá sám, většinou jen na kávu, a snaží se ji pomalu přesvědčit, že by měla pomoc odborníka vyhledat. Tvrdí, že má typické rysy hystrionské poruchy osobnosti – potřebuje pozornost, drama, soucit. A když jí to chybí, vytvoří si to sama.
Já se zatím snažím žít klidněji, ale někde vzadu pořád čekám, kdy to zase začne. Vím, že ten klid je jen křehká slupka. A vím i to, že jestli se jednou doopravdy nezmění, bude to muset můj muž vyřešit jinak – definitivně.
Protože jedna věc je jistá:
Zůstat v manželství, kde vám tchyně denně ničí nervy, je něco, co žádná láska dlouho nevydrží.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
