Článek
Jmenuju se Lucie, je mi třicet a s manželem děti zatím nemáme. Možná i to byl jeden z důvodů, proč si mě tchyně nikdy úplně neoblíbila. Ale hlavní problém byl jiný: moje práce. A taky peníze.
Od začátku jsem cítila, že jí nesedím. Ne hádkami, spíš drobnými poznámkami, pohledy, povzdechy. Takovými těmi větami, které jsou řečené „jen tak“, ale zůstávají v hlavě dlouho po návštěvě.
„Asistentka pedagoga… to je hezké, ale to je spíš takové… poslání, ne?“ řekla jednou u kávy.
„Lucie má bakaláře,“ ozval se Jarda.
„No právě. A přitom takový plat,“ dodala a významně se podívala na můj talíř.
Vydělávám kolem čtyřiadvaceti tisíc. Vím to. Nikdy jsem si nenamlouvala, že jsem bohatá. Ale tu práci dělám ráda. S dětmi, které potřebují pomoc. Má smysl. A Jardovi to nikdy nevadilo.
„Já vás přece jen upozorňuju,“ říkávala. „Až budete mít rodinu, tak tohle stačit nebude. Chlap nemá všechno táhnout sám.“
Pokaždé jsem mlčela. Říkala jsem si: nech to být, není to za to. Jenže uvnitř to hlodalo. Protože ji vůbec nezajímalo, že Jarda jako řidič vydělává přes čtyřicet tisíc. Že mi nikdy nevyčetl ani korunu. Že jsme spokojení.
Jedno odpoledne u tchánů se ale všechno zlomilo.
Tchán Karel mě poprosil, jestli bych mu nepomohla najít jednu starou pracovní smlouvu.
„Bude někde v pracovně, já už na to špatně vidím,“ řekl omluvně.
Prohrabávala jsem šuplíky, desky, staré obálky. A pak jsem narazila na složku s nadepsaným jménem tchyně. Otevřenou. Nahoře ležel životopis.
Nevím, proč jsem ho začala číst. Možná zvědavost. Možná vnitřní vztek, který už byl unavený z mlčení.
Čím dál jsem četla, tím víc jsem byla v šoku. Spousta chyb. Přeskakující roky. Dlouhé pauzy. Práce na pár měsíců, pak nic. Mateřská. Úřad práce. Znovu krátká brigáda. O vzdělání jen stručná zmínka – vyuční list. A současnost: prodavačka v místním supermarketu.
Plat? Jen o něco vyšší než ten můj.
Sedla jsem si. Ne s pocitem vítězství. Spíš s hořkostí. Ta žena, která mě roky shazovala kvůli penězům, sama většinu života nepracovala. Nechala se živit tchánem. A přesto měla potřebu soudit.
Večeře byla napjatá. Cítila jsem, že to ve mně vře. A pak jsem se nadechla.
„Můžu se zeptat?“ řekla jsem a položila složku na stůl.
Tchyně zbledla – a vzápětí zrudla.
„Co to má znamenat?“
„Ten životopis,“ odpověděla jsem klidně, i když se mi třásl hlas. „Vy mi pořád vyčítáte můj plat. Ale sama jste skoro celý život nepracovala.“
„Jak si dovoluješ hrabat se mi ve věcech?!“ vyjela.
„Hledala jsem smlouvu pro Karla,“ ozvala jsem se. „A našla jsem něco jiného. Pravdu.“
Chvíli bylo ticho. Těžké, nepříjemné. Pak tchyně tiše řekla:
„Možná… možná jsem to trochu přeháněla.“
Nebyla to velká omluva. Ale bylo to poprvé, kdy neměla připravenou další poznámku.
Cestou domů jsem koukala z okna auta a cítila úlevu. Ne proto, že bych ji „usvědčila“. Ale proto, že jsem konečně řekla nahlas to, co jsem v sobě dusila roky.
Uvědomila jsem si, že někdy není slušnost mlčet. Někdy je slušnost postavit se za sebe. A já už to příště udělám bez strachu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
