Článek
Jmenuju se Denisa, je mi čtyřicet a mám dvě děti. Filipovi je dvanáct, Elišce sedm. Odjakživa se snažím vařit jim co nejlépe – ne dokonalě, ne bio ze statku za horentní sumy, ale poctivě. Hlídám složení, dívám se na data spotřeby, přemýšlím, co jim dávám na talíř. Ano, stojí to víc peněz. Ano, občas slyším, že „se s tím zbytečně patlám“. Jenže jsou to moje děti a na těch šetřit rozhodně nehodlám.
Pracuji jako úřednice a často končím až kolem páté. Manžel dělá ve třísměnném provozu, takže logistika je u nás věčné puzzle. Upřímně – nemáme moc lidí, kteří by mohli hlídat. A tak často pomáhá tchyně, která je navíc poměrně čerstvě v důchodu. Jenže právě ona je protipólem všeho, na čem si já zakládám. Je laxní, nad spoustou věcí mávne rukou, zkrátka „neřeší“. A já to dlouho polykala, protože pomoc jsme potřebovali.
Ten den byla středa. Přijela jsem jako obvykle k tchyni kolem šesté večer vyzvednout děti. Povídaly, smály se, všechno vypadalo normálně. Jenže já – možná profesní deformace, možná mateřský instinkt – jsem mimoděk otevřela lednici. Chtěla jsem se podívat, jestli jsou snědené jogurty a další jídlo, které jsem jejich babičce asi před týdnem přinesla pro děti.
Byly snědené. Ale něco mi nesedělo.
Všimla jsem si kelímků, které měly barvu už dávno ne „čerstvou“. Sáhla jsem po sýru. Prošlý o tři týdny. Uzenina? Dva týdny po datu spotřeby. Omáčky, hořčice, pomazánky… některé s datem, které mi sevřelo žaludek. Nebavíme se o pár dnech. Bavíme se o týdnech.
Zavřela jsem lednici a šla za tchyní do obýváku.
„Prosím tě,“ začala jsem opatrně, „víš o tom, že máš v lednici hodně prošlých potravin?“
Ani nemrkla a lakonicky pronesla:
„No a?“
„No a“…, dlouze jsem se nadechla, „to jako dáváš něco z toho dětem jíst?“
Pokrčila rameny a pronesla větu, která mě doslova uzemnila:
„Vždyť tomu přece nic není.“
„Jak jako nic není?“ zvýšila jsem hlas. „Ty sýry jsou měsíc po datu! Ty uzeniny…“
„Prosím tě, Deniso,“ skočila mi do řeči. „My jsme to tak jedli vždycky. A vidíš – žijeme. Nikdy nám nic nebylo.“
„To, že vám nic nebylo, neznamená, že je to v pořádku,“ snažila jsem se mluvit klidně, ale vařila se ve mně krev. „Jsou to děti. Mají citlivější trávení. Můžeš jim přece ublížit!“
„Zbytečně plašíš,“ mávla rukou. „Dnešní matky jsou hysterky.“
V tu chvíli se ozval Filip.
„Mami… ne všechno od babičky je dobrý,“ řekl opatrně. „Někdy to divně chutná. A teplý jídlo… to moc nebývá.“
Eliška přikývla.
„Já mám radši, když vaříš ty,“ dodala tiše.
Cítila jsem vztek, zklamání i stud – že jsem to neviděla dřív. Že jsem věřila. Že jsem přivírala oči, protože jsem neměla jinou možnost.
Tchyně se urazila.
„Tak si je příště hlídej sama,“ pronesla chladně a naštvaně.
Cestou domů jsem mlčela. Děti taky. V hlavě mi běžely otázky, které neměly jednoduchou odpověď. Mám si najmout chůvu? Ufinancujeme to? Mám věřit dvanáctiletému klukovi, který je v začínající pubertě, že pohlídá mladší sestru a dohlédne na jídlo? Je to vůči němu fér ho takto úkolovat?
Vím jen jedno. Tohle už přejít nemůžu. Protože nejde o uražené ego, ani o generační spory. Jde o zdraví mých dětí. A zde pro mě žádné „však tomu nic není“ neexistuje.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
