Článek
. Dar může spojovat, ale také rozdělovat. Může otevřít dveře důvěře, nebo naopak vpustit dovnitř chamtivost, strach a staré křivdy.
Viděla jsem rodiny, kde se po podpisu smlouvy změnil tón hlasu i způsob, jakým se zavírají dveře. Senioři, kteří dali vše, zůstali najednou „na obtíž“. A pak jsou i jiné příběhy – bolestivé, nepohodlné, ale poctivé.
Ten můj patří k těm druhým. Není bez slz ani bez strachu, ale je pravdivý. Jmenuji se Libuše, je mi čtyřiasedmdesát let a darovala jsem své jediné dceři byt 3+1, ve kterém jsem prožila většinu života. S věcným břemenem, abych v něm mohla dožít. Myslela jsem si, že tím dělám tečku za minulými spory. Netušila jsem, že tím teprve otevřu kapitolu, která mě nejdřív ochromí – a pak naučí znovu mluvit nahlas.
S dcerou jsme to nikdy neměly jednoduché. Milovaly jsme se, ale každá jinak. Ona byla vždy prudká, já spíš mlčenlivá. Přesto byla moje jediná. A tak když přišla řeč na byt, řekla jsem si: Komu jinému, když ne jí?
„Mami, já tě nikdy nenechám,“ říkala tehdy. Podepsaly jsme darovací smlouvu, věcné břemeno bylo jasně dané. Oddechla jsem si.
O měsíc později zazvonila u dveří. V rukou měla těžké desky.
„Mami, můžeme si sednout?“ zeptala se nezvykle tiše.
„Copak se děje?“
Rozložila přede mě papíry. Výpisy, upomínky, smlouvy, exekuční spisy. Čísla se mi slévala.
„Mami, jsem zadlužená,“ řekla. „Statisíce. Skoro milion.“
Cítila jsem, jak mi hoří ruce. Sepnula jsem je v klíně.
„A co ode mě chceš?“ vydechla jsem.
Začala pomalu: „Potřebuju, abys zrušila věcné břemeno. Byt bych prodala, dluhy zaplatila… a tobě koupila menší. Hezký. Postarám se o všechno.“
Mlčela jsem. Byla jsem jako opařená.
„Takže… mám odejít?“
„Ne takhle,“ skočila mi do řeči. „Chci, aby ses měla dobře. Jen jinak.“
Souhlasila jsem. Ale jen s jasně danými podmínkami.
„Chci, aby nový byt nebyl daleko,“ řekla jsem pevně. „Chci vědět o každém kroku. Pomůžeš mi se stěhováním. A jestli budu jednou nemohoucí… nezmizíš a zajistíš mi péči.“
Podívala se mi do očí. „Slibuju.“
A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Sedly jsme si nad papíry, počítaly, hledaly inzeráty. Jezdila se mnou na prohlídky, ptala se mě, jestli se mi tam líbí světlo, jestli je blízko lékař. Poprvé po letech mě brala vážně.
Dluhy se nakonec podařilo splatit. Nebylo to ze dne na den a nebylo to bez nervů, ale dcera dodržela, co slíbila. Byt 3+1 se prodal za cenu, která pokryla všechny závazky – exekuce, úvěry i staré splátky, o kterých jsem do té doby neměla tušení. Když mi jednou položila na stůl potvrzení o splacení posledního dluhu, jen tiše řekla:
„Hotovo, mami. Už za tebou snad nikdo nepřijde.“
Pro mě našla byt 2+1 v klidné ulici, jen tři zastávky tramvají od mého původního domova. Přízemí, výtah, malý balkon s výhledem do zeleně. Když jsme tam poprvé vešly, otevřela okno a řekla:
„Tady budeš mít světlo celý den.“
A já věděla, že se snažila opravdu pro mě, ne jen pro sebe.
Stěhování zařídila do poslední krabice. Přijela brzy ráno, vařila kávu, popisovala kartony a když jsem se rozplakala nad starými fotkami, sedla si ke mně na zem.
„Nemusela jsi to všechno obětovat,“ zašeptala.
„Obětovala bych víc,“ odpověděla jsem.
Dnes za mnou chodí pravidelně. Ne z povinnosti, ale proto, že chce. Přinese nákup, sedne si, někdy se pohádáme – pořád jsme to my dvě – ale už v tom není strach. Když mi není dobře, zvedne telefon. A když se ptám sama sebe, jestli jsem udělala správně, odpověď už mě nesvírá u srdce.
Nevyměnila jsem byt za menší. Vyměnila jsem jistotu zdí za křehkou, ale opravdovou dohodu. A tu drží jen jedno: že mi dcera nelhala. Přišla narovinu. A právě proto jsme se dokázaly nakonec domluvit.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
