Článek
S Pavlou jsme spolu byli pět let, z toho dva roky manželé. Nebyli jsme bohatí, spíše by se dalo říct nízkopříjmoví. Já vydělávám čistého kolem osmadvaceti tisíc, Pavla asi dvaadvacet. Žijeme v pronajatém bytě 2+1 na okraji města. Starší kuchyň v paneláku, soused, co snad každé ráno vrtá. Ale je to náš domov. A hlavně jsme spolu šťastní.
Večer co večer jsme seděli u kuchyňského stolu, pili čaj a počítali.
„Když půjdu na mateřskou, spadne to,“ říkala Pavla a posouvala ke mně papír.
„Já vím,“ přikývl jsem. „Ale pořád to vychází. Nebude to luxus, ale nějak to s jedním dítětem zvládneme. Kdyžtak nám pomůžou i dávky.“
Usmála se. Ten tichý, trochu nervózní úsměv člověka, který ví, že dělá velké rozhodnutí, ale chce ho udělat i tak.
Dítě jsme chtěli. Ne impulzivně. Ne z rozmaru. Bylo to promyšlené, spočítané, odžité v hlavě i v srdci.
Jediný, kdo to viděl jinak, byla moje tchyně.
Už dřív měla tendenci nám do všeho mluvit. Do toho, kde bydlíme, co kupujeme, proč si raději nevezmeme větší byt, když na něj evidentně nemáme. Ale pořád jsem si říkal – je to její dcera, má strach. Přejde ji to.
Bohužel nepřešlo.
Když jsme s Pavlou jedno odpoledne přijeli za tchyní a tchánem a řekli jim naše plány, nastalo ticho. Takové to nepříjemné, husté ticho.
„Vy myslíte dítě?“ zasmála se tchyně krátce. Ne hezky. Spíš skoro posměšně.
„Ano,“ řekla Pavla klidně. „Uvažujeme o tom.“
Tchyně si vzala papír a tužku. „Tak pojďme počítat.“
Pavla se nedala: „Ale mami, my už si to počítali a… “, její matka jí nenechala domluvit: „Ale, to Vaše počítání..“
Během pěti minut nám rozebrala život na položky. Nájem. Jídlo. Pleny. Oblečení.
„A kde na to chcete brát?“ zeptala se a významně se na mě podívala.
„Zvládneme to,“ řekl jsem.
„No to tedy nezvládnete,“ mávla rukou. „Tohle není láska, to je matematika.“
Odjížděli jsme zaražení, ale pořád jsem doufal, že to byl jen tchynin běžný výbuch. Že se s tím nakonec nějak srovná a nebude nám organizovat život.
Pak přišly Pavliny pětadvacáté narozeniny.
Oslava byla u nich doma. Dort, chlebíčky, rodina. Tchyně zářila.
„Tak, Pavlí,“ řekla slavnostně, „máme pro tebe překvapení.“
Do obýváku přinesla krabici. A z ní vykoukl malý jezevčík. Roztomilý. Vystrašený.
„Pes?“ vydechla Pavla.
„Ano!“ usmála se tchyně vítězoslavně. „Aspoň se budete mít o koho starat.“
Nevěřil jsem vlastním uším. A nakonec ani očím.
„My jsme o psovi nikdy nemluvili,“ řekl jsem opatrně.
„Ale mluvili jste o dítěti,“ odsekla. „Tak tohle je lepší varianta.“
Tchán se zatvářil rozpačitě. „Já… já o tom nevěděl,“ zamumlal.
A pak to přišlo. Věta, která mě dodnes pálí.
„Aspoň vás teď přejdou myšlenky na dítě.“
Pavla se rozbrečela. Na to jsem prudce vstal.
„Tohle je od vás přes čáru,“ řekl jsem.
„Vy jste přes čáru,“ křičela tchyně. „Nezodpovědní mladí!“
Oslava nakonec skončila hádkou a našim brzkým odchodem.
Psa jsme si kupodivu vzali s sebou.
Dnes jsou to dva týdny. Pes je pořád u nás, pořád jsme mu ani nevymysleli jméno. Nechceme ho dát do útulku. Zvykáme si. Je hodný, vděčný, potřebuje nás.
Ale my pořád myslíme na dítě.
Sedíme večer na gauči, pes spí u nohou a Pavla mi šeptá:
„Já se toho nechci vzdát.“
„Ani já,“ odpovím.
Jen v hlavě mi pořád zní jedna otázka:
Co když budeme na všechno sami?
Protože tchyně, která nám místo podpory koupila psa, by nám s dítětem nejspíš nepomohla nikdy.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
