Článek
Byly to měsíce plné nervů, probdělých nocí a účtů, které se hromadily jako lavina. Na mateřské jsem žila z rodičovského příspěvku, manžel po propuštění z práce marně hledal nové místo a úspory, které jsme si kdysi pečlivě tvořili, zmizely v během pár týdnů. Zůstali jsme se synem v bytě, kde topení jelo jen napůl, a v lednici se objevovaly spíš mezery než jídlo. Když přišla třetí upomínka za elektřinu, manžel se odhodlal k něčemu, co ještě nedávno odmítal: zavolat své matce.
Tchyně, paní Libuše, byla z těch žen, které se po rozvodu odrazí ode dna tak, že se skoro divíte, jak to zvládly. Po rozvodu vysoudila slušné jmění, koupila si byt v centru, začala jezdit po světě s novým, o dvacet let mladším partnerem a na Facebooku sdílela fotky z pláží a wellnessů s hashtagem „nový začátek“. Zatímco my jsme počítali drobné, ona nám nabízela prosecco a smála se, že „život je přece krátký“.
Když jsme jí s manželem vysvětlili naši situaci, tvářila se chápavě. „No jistě, Simonko, vím, že to teď nemáte lehké,“ řekla pomalu a položila ruku na stůl, na kterém se blyštěl její nový prsten. „Můžu vám půjčit. Ale víte, já si kladu jednu podmínku.“
Znejistěla jsem. V hlavě mi běželo, co to může být – snad aby manžel pracoval u jejího přítele, nebo abychom jí spláceli i s úroky? Jenže to, co vyslovila, mi vyrazilo dech.
„Dám vám padesát tisíc, ale chci, abyste se přestali stýkat s Evou,“ řekla bez mrknutí oka.
Zamrzlo ve mně všechno. Eva byla manželova teta, která byla o dost mladší tchynina sestra. V posledních měsících se potýkala s rakovinou. Byla slabá, unavená, ale neuvěřitelně statečná. Petr ji často navštěvoval, pomáhal jí s léky, uklízel jí byt a nosil nákupy. Já jsem občas hlídala její desetiletou dceru, aby si mohla aspoň na chvíli odpočinout. Byla to rodina, i když tchyně ji považovala za „černou ovci“, která si za všechno může sama.
„Mami, to přece nemyslíš vážně,“ ozval se Petr po chvíli ticha.
„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděla ledovým hlasem. „Ta žena ti jen bere energii. A já své peníze nebudu dávat někomu, kdo se tahá s těmi, co mě po rozvodu pomlouvali.“
„Ale ona je nemocná,“ namítla jsem tiše.
„To není můj problém,“ odsekla téměř výsměšně. „Buď si vyberete mě, nebo ji. Jednoduché.“
Když jsme od ní odcházeli, v břiše jsem měla těžký kámen. Padesát tisíc by nám pomohlo. Mohli bychom splatit účty, koupit malému nové boty a nemuset si půjčovat u banky. Ale jak bych mohla usínat s vědomím, že jsme Evu odřízli? Že jsme prodali kousek lidskosti za kus papíru s číslovkami?
Seděli jsme s Petrem do noci u stolu. „Já to nepřijmu,“ řekl nakonec rozhodně. „Radši budu mít dluhy, než abych zradil nemocnou tetu.“
„A co když to nedáme?“ šeptla jsem.
„Dáme,“ vzal mě za ruku. „Spolu to dáme. Jen už nepočítej s tím, že k ní budeme zváni na Vánoce.“
A měl pravdu. Když tchyně zjistila, že jsme její peníze odmítli, zuřila. Volala, psala, obviňovala mě, že „manipuluju Petra“ a že jsem z něj udělala měkotu. Nakonec nás zablokovala všude, dokonce i v telefonu. Celá rodina se rozdělila – její bratranci a sestřenice se přidali na její stranu, někteří nás přestali zdravit.
Jen Eva plakala, když se to dozvěděla. „To jste kvůli mně?“ ptala se a já jí odpověděla, že ne – že kvůli sobě. Kvůli tomu, abychom se mohli ráno podívat do zrcadla.
Časem jsme z nejhoršího vyšli. Petr našel práci, já nastoupila po mateřské a dluhy se pomalu rozpustily. Ale jizva po tom rozhodnutí zůstala.
Když jsme loni seděli na Štědrý den u Evy, slabé, ale usměvavé, a malý rozbaloval dárečky, ucítila jsem zvláštní klid. Na stole byl skromný bramborový salát, svíčka a vůně ryby. A mně došlo, že ne každá pomoc stojí za to, aby se za ni platilo – občas i přijatá bankovka může člověka stát víc než všechny dluhy dohromady.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
