Článek
Jmenuji se Lenka, je mi šestačtyřicet a s manželem Milanem jsme spolu téměř dvacet let. Za tu dobu jsme si prošli lecčím – stavbou domu, výchovou dvou dětí, nemocí mé maminky i jeho výpovědí z práce. Vždycky jsme to nějak zvládli, i když poslední roky to mezi námi skřípalo.
Milan se uzavíral do sebe, byl podrážděný, málo mluvil. Když jsem se ptala, co se děje, odbýval mě slovy, že má hodně práce, že musí „zůstat na přesčasech“. Jenže ty přesčasy začaly být skoro každý den. Vracel se unavený, mlčenlivý, a mně v hlavě běžely černé scénáře.
Pamatuju si jednu noc, kdy jsem seděla v obýváku a koukala na hodiny. Bylo po půlnoci, venku pršelo a v rádiu zrovna hrála písnička, kterou jsme kdysi poslouchali na svatbě. Slzy se mi kutálely po tvářích. „Ztrácím ho,“ šeptala jsem do tmy.
Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o našem vztahu, o tom, jestli ho vůbec ještě zajímám. Když jsem se mu snažila přiblížit, jen mávl rukou. „Lenko, prosím tě, teď nemám náladu,“ říkával.
A já už ani neměla sílu se hádat.
Jednoho odpoledne mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Petr – Milanův bratr.
„Ahoj, Leni,“ ozval se trochu nejistě. „Máš chvilku?“
„Jasně,“ odpověděla jsem, i když jsem cítila, že se mi sevřel žaludek.
„Poslouchej, vím, že se teď mezi váma něco děje… Milan mi říkal, že máš pocit, že něco tají. Já… nechci, aby ses zbytečně trápila.“
Na okamžik se odmlčel. Já držela telefon a cítila, jak se mi potí dlaně.
„Péťo, prosím tě, řekni mi to narovinu,“ hlesla jsem. „Je v tom jiná žena?“
„Ne, neboj se, není“ odpověděl okamžitě. „Naopak, Leni. On… on tě chce překvapit. Už pár měsíců chystá něco k vašemu výročí. Dvacet let, že jo? Mluvil o tom, že tě chce požádat, abyste začali znovu. Prý jsi pro něj pořád ta jediná. Jen… nechtěl, aby ses to dozvěděla.“
Seděla jsem jak přimražená. Všechno se ve mně rozpadlo – napětí, strach, nedůvěra. Rozklepaly se mi ruce a srdce mi bušilo tak silně, že jsem sotva dýchala. „Cože?“ zašeptala jsem. „On… mě chce překvapit?“
„Jo,“ usmál se do telefonu. „Dneska mi ukazoval fotky z restaurace, kterou si zamluvil. Dokonce si vzal pár volných dní, aby to všechno stihl. Víš, Leni, on tě má pořád rád. Jen to neumí říct.“
Ten večer jsem brečela. Ne ze smutku, ale z obrovské úlevy.
Dívala jsem se z okna a v duchu si vybavovala všechny ty hádky, zklamání, tiché dny, kdy jsme spolu sotva promluvili. A najednou mi došlo, že jsem po těch letech zapomněla věřit.
Když Milan přišel domů, neřekla jsem nic. Jen jsem ho objala.
Byl překvapený, až rozpačitý. „Co se děje?“ zeptal se.
„Nic,“ odpověděla jsem tiše. „Jen jsem si uvědomila, že tě mám pořád ráda.“
O týden později mě vzal do malé restaurace u řeky.
Bylo tam svíčkami osvětlené místo, kytice bílých růží a vedle talířku ležel dopis. V něm stálo: „Odpusť mi, že jsem poslední měsíce nebyl tím mužem, kterého sis brala. Ale chci, aby naše druhá dvacítka byla lepší než ta první.“
Rozplakala jsem se.
A když mi podal ruku přes stůl a podíval se na mě tím svým starým, něžným pohledem, pochopila jsem, že některé lásky vydrží všechno — jen se na ně nesmí přestat věřit.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
