Článek
Daniel pochází z Hodonína, ale vysokou školu studuje již třetím rokem v Praze. Bydlí tam na koleji, takže jednou za čtrnáct dnů dojíždí z Prahy do Hodonína a zpět vlakem.
Je to poměrně dlouhá a úmorná cesta, jako student si ale i Dan na cestovní „štrapáci“ zvykl. Nikdy se mu při cestě nestalo nic zvláštního, až jednu neděli na začátku října loňského roku, kdy se pozdě večer vracel do Prahy.
Ty dny byly hodně deštivé, stejně tak ono odpoledne. Z okénka vlaku nebylo vidět ani na metr a já byl rád, že můžu sedět v teple. V Olomouci, přes který vlak jel, nastoupila skupina úplně promočených mladých lidí. Vlak byl totálně nacpaný, ale vedle Daniela se zrovna uvolnilo místo a sedla si na něj mladá slečna, možná lehce přes dvacet. Bylo vidět, že hodně zmokla a vypadala dosti unaveně. Možná dobíhala vlak, a tak tak jej stihla. Po pár minutách za ní přišla průvodčí a poprosila ji o jízdenku.
Slečna, která se jmenovala Jarmila, udýchaně poprosila průvodčí: „Nestihla jsem si koupit jízdenku, nádraží už bylo zavřené,“ omluvila se a vytáhla peněženku, „koupila bych si ji u vás. Do Prahy, prosím. A kartou.“, dodala.
„Nefunguje nám bohužel terminál, jak je bouřka, není signál. Jenom hotovost,“ odpověděla průvodčí.
Slečna úplně ztuhla a bezradně se na ni podívala. „Já žádnou nemám… ani korunu.“
„Tak to si budete muset vystoupit!“, křikla na zkoprnělou slečnu průvodčí. Danielovi přišlo, že slečně je ze situace vyloženě do pláče a rozhodl se, že ji nemůže nechat v nesnázích. Vytáhl z kapsy dvě bankovky se slovy: „Já to za slečnu zaplatím.“
Takovou radost Dan dlouho u nikoho neviděl, měl pocit, že ho slečna Jarmila snad obejme.
„Děkuju moc, zachránil jste mě!“ usmála se na něj s vděkem v očích. V Praze prý potřebuje chytit navazující vlak do Plzně domů a neví, co by dělala, kdyby uvízla takhle v noci někde na cizím nádraží. Danovi pak vypověděla, že cestuje domů od své nemocné tety, kterou přijela po čase navštívit.
„Není zač,“ odvětil Dan a chtěl se věnovat dál rozkoukanému filmu, když ke němu slečna natáhla ruku. „Jsem Jarmila, mimochodem. Moc mě těší.“
„Daniel,“ přijal její ruku a konečně se na ni pořádně podíval. Ačkoliv byla pocuchaná a promočená, vypadala velice příjemně a sympaticky. Tmavovláska s velkýma hnědýma očima a ještě většími řasami. Nakonec se dali do řeči. Kromě informace, že byla u nemocné tety, se Dan dozvěděl, že Jarmila také studuje v Praze, že má podobné zájmy jako on, a že vyznává podobné životní hodnoty. Povídali si prakticky celou několikahodinovou cestu do Prahy.
„Musím ti nějak splatit tu jízdenku,“ vzpomněla si, když vlak zastavil na nádraží. Danovi se najednou divoce rozbušilo srdce a rozhodl se, že využije jedinečné šance. Po dlouhém rozhovoru se mu slečna opravdu líbila a doufal, že ji bude moci vidět znovu.
„Můžeš mě pozvat na pozdní noční drink,“ nabídl dívce se zatajeným dechem. To sice nemohla, protože spěchala na vlak domů, ale napsala mu alespoň své telefonní číslo.
„Do Prahy se vracím za týden, tak ti dlužím jeden drink,“ usmála se na Dana, než zmizela v davu na nádraží.
Dan začal přemítat, jak velká je asi pravděpodobnost, že jejich konverzace bude pokračovat. 10, 20 procent? Bál se, že už se Jarmila nikdy neozve, ale hned na druhý den mu od ní přišla zpráva. Jak slíbila, o pár dní později ho v Praze pozvala ven na krásné a romantické rande. Je to skoro dva roky od doby, co se poprvé setkali a rok od chvíle začátku vztahu.
Inspirace pro příběh byla čerpána ze stránek magazínu lifee.cz
