Článek
Zdenini rodiče byli starší, měli ji poměrně pozdě. Narodila se jim v době, kdy už přestali doufat, že budou mít dítě. Starali se o ni mnohdy až s úzkostí a bázlivostí. Zdena se často stávala terčem posměchu spolužáků, například když jí matka v horkém létě vnutila punčocháče, aby „nenastydla na ledviny“, nebo když Zdeně chodila naproti ke škole ještě v sedmé třídě.
Na střední škole (ekonomce) se Zdeně už nikdo neposmíval, ale na oslavy a večírky jí spolužačky ze třídy nezvaly. Kluci na tuto školu nechodili, příležitostí k seznámení bývalo jen velmi málo. V tanečních se nápadník také nenašel, na rande Zdenu také nikdo nepozval. Možná nebylo divu: šaty bez tvaru hodně pod kolena, vlasy „myší“ barvy stažené do culíku, akné na obličeji…
Zdena poté nastoupila jako účetní do jednoho tehdejšího výrobního podniku. Zdena opět neměla štěstí na muže, v kanceláři kromě samých žen seděl jediný, navíc asi pětašedesátiletý kolega. Na večírku pořádaném u příležitosti MDŽ však potkala i lidi z jiných oddělení. Když začala hrát hudba, k tanci ji vyzval o kousek starší obrýlený inženýr z projekce. Další den Zdenu pozval na víno . Štěstí se usmálo i na ni.
I přesto, že se jí příliš nelíbil, imponovalo jí, že konečně o sobě mohla říct: „Taky už s někým chodím!“
V té době Zdeně zemřeli rychle za sebou rodiče a ona pochopila, že Karlovi jde hlavně o její zděděný, velký vinohradský byt. Karel ji tak tlačil ke svatbě, až to nevydržela a opustila jej. „Stejně se každej diví, jak můžu chodit s takovou ošklivou holkou,“ vybafl na ni poté.
Léta plynula, přehoupl se rok 89, podnik v rámci privatizace přešel do rukou zahraničního majitele. Všechno kolem se měnilo, jen Zdena seděla na té stejné židli v účtárně, nyní už ve finančním oddělení. Přehoupla se ke třicítce, ale stále byla sama. Sice ještě dvě kratší známosti po Jiřím měla, ale i těmto mužům šlo nejspíše o možnost snadného získání majetku v podobě pražského bytu po Zdeniných rodičích.
Zdena se začínala smiřovat s tím, že zůstane nejspíš možná už do konce života sama. Pak ale přišel Roman. Zdenin nový šéf. Stejně starý vdovec se čtyřletým Davídkem. V práci se vyprávělo, že Romanova žena zemřela na rakovinu pár měsíců po porodu. Romanovi pomáhaly obě babičky a v době, kdy nastoupil do firmy, začal jeho synek chodit do školky.
Roman odpoledne vyzvedával Davídka ze školky a většinou ho přivedl ještě do práce. Protože ostatní kolegyně měly rodinu nebo partnery, vypadly z práce, jak jen to šlo. Jen Zdena vysedávala v kanceláři, protože doma ji nikdo nečekal. Tak se poměrně brzy sblížila s Davídkem a hlavně se Romanem. Davídek se na Zdenu pokaždé těšil, hráli si spolu, zatímco Roman ještě pracoval.
Začali se scházet i o víkendech a tak nějak ze situace vyplynul vztah. Roman na rozdíl od jiných byt nepotřeboval a Zdena se dokonce po několika měsících známosti nastěhovala do jeho domu na okraji Prahy a svůj byt pronajímala. Situace výhodná pro oba. Otázkou je, jestli do vztahu, který byl tak nějak logickým vyústěním samoty obou, přišla i láska. Žili poměrně spokojeně, ke svatbě se ale Roman příliš neměl. Zdena se několikrát pokusila poznamenat, že by s Romanem měla ráda i svoje dítě, že přece nejsou ještě tak staří. Jenže dostala pokaždé vyhýbavou odpověď: „Ale Zdeničko, máme přece Davču, a taky dobře víš, že někdy vydá za tři.“
To byla na jednu stranu pravda. David byl hodně divoký, diagnostikovali mu dokonce ADHD, takže udržet ho v klidu šlo někdy hodně těžko. Přesto si k sobě našli cestu a po pár letech Zdeně sám od sebe začal říkat: „Mami“. Zdena se však nechtěla vzdát představy vlastního porozeného dítěte. Nepovedlo se.
Uběhlo dvacet let. Soužití se Romanem bylo poměrně klidné, předvídatelné. On si vybudoval docela slušnou kariéru, Zdena už dávno pracovala doma. Pár lidem vedla účetnictví. Možná aby měla pocit, že ještě něco zvládne a je nějak profesně užitečná. Jinak se ovšem starala hlavně o domácnost, aby měl Roman vždycky všechno připravené? čisté prádlo ve skříni, ráno snídani na stole, teplé večeře.
Jenže postupem času si Zdenin partner možná až moc zvykl na luxusní servis, který ve Zdeně měl, a hlavně měl kromě sebe zajištěného díky Zdeně i Davidovu péči.
David, hlavně se Zdeninou pomocí, zvládl základní i střední školu a byl v posledním ročníku na vysoké. Zaměřil se na výpočetní techniku.
V té době přišel Roman s důležitým sdělením: „Zdeni, potřeboval bych ti něco říct,“ vysoukal ze sebe opatrně jednou večer. Zdena tajně doufala sice v pozdní, ale přece, žádost o ruku. Vždyť se blížilo jejich dvacáté výročí seznámení.
„Špatně se mi to říká,“ začal potichu, „mám tě moc rád, opravdu. Bez tebe bych nikdy péči o Kubu nezvládl. A on by bez tebe určitě nevystudoval. Vážím si tě a Kuba v tobě vidí mámu,“ pokračoval. „Jenže já, já… no, prostě jsem se zamiloval a čekám, tedy čekáme dítě!“
Zdena nemohla věřit, co právě slyšela! Neskutečný šok. To bylo první, co v sobě prožívala. Chvíli trvalo, než se vůbec vzpamatovala. Nevěřícně na Romana hleděla a dlouho nebyla schopná slova. Pak pochopila, co znamenaly pozdní příchody v poslední době a taky časté služební cesty. Měly společného jmenovatele: Veronika. Jeho o dvaadvacet let mladší asistentka. Svobodná, bezdětná a hlavně krásná a atraktivní. Dosáhla všeho, co si dříve přála Zdena. Veronika byla těhotná, Roman Zdenu opustil a oženil se svou asistentkou. Ještě roky poté Zdena cítila příšernou zradu od člověka, od kterého by to nikdy nečekala.
---
Teď má Roman šestiletou dceru Julii.
Za Zdenou občas zajde alespoň David. Je hodný, milý, ale otcovu zradu bere tak nějak jinak. Říká: „No jo, mami, tátovi se holt splašily na stará kolena hormony.“ A se smíchem dodává: „To bys koukala, jak teď musí doma kmitat. Veruna mu kolikrát nechá Julii na celý víkend a jede s kamarádkami pařit. On uklízí, pere a naučil se prý i trochu vařit, chlubil se mi. No, jíst bych to asi nechtěl! Taky si někoho najdi a už na to nemysli.“
Zdena je však přesvědčená, že Romanovi už nedokáže odpustit. Vždyť jí tolik ponížil.
Inspirací pro příběh byla internetová stránka www.casjenprome.cz
