Článek
Dita svého otce neznala prakticky celý svůj dosavadní život. Odešel od rodiny, když jí bylo šest let. Po třiceti letech, ve kterých se postupně zařídila, už nečekala, že by ji mohl kontaktovat.
O otci doma nikdy nemluvili. Matka říkávala, že otec odešel ve zlém, že je opustil. Jednoho dne se prostě nevrátil zpátky. Zůstalo po něm oblečení, fotky v albu. Matka taky tvrdila, že nebyl připravený na rodinu, že na „to“ prostě" neměl. Občas něco řekla mezi řádky, jako že to byl slaboch, co utekl před zodpovědností. Ale většinou mlčela.
Dita matčiny slova přijala jako holý fakt. Po letech dokázala vymazat otce z hlavy. Žádné pátrání, žádné velké otázky. Matka se zvládla postarat o všechno. Pracovala, šetřila, držela jediné dítě nad vodou. V šestatřiceti měla Dita uspořádaný život. Měla práci, byt, přítele. Prostě poměrně klidný život. A pak jí přišel ručně psaný dopis. Říkala si: „Takhle dneska lidi už skoro nekomunikují.“ Na dopisní obálce stálo jméno odesílatele: Jindřich K.
Dopisní obálku otevřela hned na chodbě u schránek. Celý text byl plný omáčky, ale po několika řádcích bylo Ditě jasné, o co se jedná. Odesílatel chtěl sdělit, že je Ditin otec a že se se ní chce urgentně sejít. Psal, že je nemocný, že žije na ulici, že dotyčnou dlouho hledal a že potřebuje pomoc. Prý na ni nikdy nezapomněl a má Ditu rád. Prý všeho, co kdy udělal, lituje. A že chápe, když ho dcera odmítne, ale že musí aspoň zkusit napsat.
Dita mlčky seděla s dopisem ještě hodinu na schodech před bytem. Všechno, co si o něm myslela, najednou nebylo jisté. První, co jí napadlo, zavolat své matce. Nechtěla se o otci bavit. Jen sdělila: „Dituško, on nám hodně ublížil, jestli je to opravdu on, nech to raději celé být.“ V Ditě však hlodala zvědavost. Nechtěla žít v nejistotě, chtěla konečně poznat svého otce.
Ke společnému setkání tedy svolila. Sešli se v kavárně u nádraží. Byl to on. Starý, zničený, ale oči měl pořád stejné. Působil vděčně, mluvil pokorně. „Stal se ze mě nový člověk. Věř mi, jsem někdo úplně jiný a všeho lituji.“ Později ale začal mluvit o tom, že by potřeboval peníze. Prý jen trochu. Na podnájem, na léčbu, na nový začátek. Dita ztuhla. Něco jí na otcově příběhu nesedělo. Řekla mu, že si to musí promyslet, že možná. Že se musí nejprve více poznat. Věděla, že mu nemůže a nechce přece jen tak dát větší obnos peněz.
Napadlo jí otce „prolustrovat“ v dluhových registrech. Objevila, že její otec má dluhy u čtyř nebankovních společností. Dokonce i to, že byl několikrát souzený za podvody. Vyrazilo ji dech i zjištění, že kontaktoval i její dvě tety z jeho strany, ale každé řekl sdělil jiný příběh. Po několik týdnech Ditě napsal znovu. Tentokrát však už nebyl tak pokorný. Psal, že by mu Dita mohla i něco dlužit. Že je přece jeho dcera, že má přece právo žádat o pomoc.
Dita už se tentokrát nenechala přemluvit. Neodepsala. Měla pocit, že se v ní něco definitivně zlomilo. Že ten člověk je pro ni vlastně pořád cizinec. Říkala si: „Možná jsem krutá, ale přece jen chráním sebe.“ Nechtěla se namočit do otcových problémů. Cítila, že udělala správné rozhodnutí.
Návraty prostě někdy neznamenají nový začátek. Jen potvrzení toho, proč ten člověk zmizel.
Jakou máte zkušenost s návraty blízkých do života po mnoha letech?
Stalo se vám něco podobného? Bylo to dojemné setkání, nebo vás nechalo chladným?
Inspirace pro příběh byla čerpána ze stránek magazínu lifee.cz
