Článek
Po pěti měsících chození s Honzou jsem si řekla, že už je vhodná doba na to ho představit rodičům. Ostatně byli to hlavně oni, kdo se chtěli setkat a podrobit ho křížovému výslechu.
Snad jako každý zamilovaný, ani já jsem neměla chuť utužovat rodinné vztahy ukazováním svého nového úlovku. Oběd byl ale na spadnutí, takže vycouvat už nešlo. Měl Honza koupit mé matce kytku a tátovi něco ostřejšího nebo raději nikomu nenosit nic? Obléknout se formálně nebo ležérně? Ač se to zdá divné, nikdy předtím jsem totiž kluka domů nebrala, a tak jsem si nebyla jistá, co je vhodné.
Máma akorát dozdobila stůl, když se ozval domovní zvonek. Lehce nervózní jsem běžela ke dveřím a Honzu s pugétem v jedné ruce a lahví vína ve druhé jim představila. Zdálo se, že počáteční nervozita opadla velmi rychle ze všech stran. Žádné trapné ticho, vlastně ani salva všetečných dotazů na mého nového partnera.
Jídlo o třech chodech nás zasytilo opravdu dostatečně, a tak jsme se rozhodli, že vyvenčíme našeho psa a projdeme se po městě. A také jsme chtěli probrat pocity z Honzovy první návštěvy ných rodičů. „Tvůj táta je fajn, takovej bezprostřední. Jeho historky z vojny jsou bomba!“ svěřil se mi Honza.
„A co máma?“ „Prosím tě, nezlob se, ale trošku z ní mám hrůzu.“ – „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se ho. – „Má takový zlý oči. Nevím, jak bych ti to líp popsal. Mám pocit, že si možná pro tebe představovala někoho lepšího…“ Zastavila jsem se a podívala se mu do očí. Trochu jsem jeho slovům nechtěla věřit. „To je snad blbost. Ona má od přírody trochu divnou auru. To neřeš. Určitě ses jí líbil!“
Po návratu domů už na nás čekala v obýváku bublanina. Ještě než jsme se na ni vrhli, šli jsme se ke mně do pokoje převléknout. „Lásko, ty sis brala něco z mého batohu?“, tázavě se na mě podíval Honza. „Ne, proč?“, nechápala jsem. „No, protože mám otevřený zip a na dně batohu jsem měl peněženku.“
Jenže místo toho ji teď našel nahoře, na tašce s náhradním oblečením. Oba jsme na sebe nevěřícně koukali. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Nikdy předtím mi nelhal. Proč by si teď najednou vymýšlel? Okruh podezřelých se zužoval a mně z toho začínalo být divně. Styděla jsem se a zároveň mi přišlo hrozně trapně.
„Tati, jak pak jste se tu oba měli? Dali jste si šlofíka?“ začala jsem se opatrně vyptávat, nejprve táty. „Kéž by, Ivuško, mamka mě poslala na nákup. Pro víno a veku na chlebíčky.“ „Jo ták, tak to se budeme mít…“ Obava, že se nejednalo o Honzův výmysl, získávala pro mě jasné obrysy.
Došla jsem tedy za mámou do kuchyně. Bez vytáček jsem na ni vybalila, co jsem měla na srdci a co mě trápilo. Beztak jsem jí toho chtěla říct víc. „Mami, tys byla u mě v pokoji?“ Zakroutila hlavou a ještě k tomu na mě vykulila oči, abych se tak hloupě neptala. Co by tam prý dělala. „Jenže Honza, když jsme se vrátili z procházky, měl přeházené věci v batohu.“ Máma se nejdřív nepřiznala a vzala to jako útok na svou osobu: „To chceš jako říct, že jsem se mu tam hrabala? No dovol! Mně je fuk, co tam má.“ Já jsem se však nedala odbýt: „Proč mi lžeš? Proč se mi pořád vkrádáš do života?“ Pak už otočila se slovy: „Ale Ivi, já měla jen strach, aby ses netahala s nějakým pobudou.“
Tohle však pro mě byla poslední kapka! Nejenže se mi matka odmala hrabala ve skříních a četla mé deníky a smsky, ale teď už zašla opravdu daleko a překročila všechny meze! Jedna věc je nevěřit vlastní dceři. Na to jsem si ostatně už zvykla, i když mě to vždy trápilo. Nestrpím však, aby si udělala oběť i z Honzy.
Celá bez sebe jsem utekla k sobě do pokoje, narychlo si sbalila, „drapla“ Honzu a velmi silně jsem za námi bouchla dveřmi. Zastavili jsme se až na nádraží. Zrudlá vztekem a se slzami v očích, jsem se jen zmohla „promiň mi, vysvětlím ti to“. Mrzelo mě, že to tak dopadlo, ale pohár mé trpělivosti přetekl. Ten den jsme na rychlo odjeli a mou matku jsem pak několik měsíců vůbec nekontaktovala, i když ona se o to snažila vícekrát.
Matčino jednání nás s Honzou naštěstí nerozdělilo. Časem se hrany obrousily, ale Honza důvěru k mamce nikdy neměl a nemá. Vycházejí spolu „diplomaticky“, nehádají se, ale ani se nijak zvlášť nevyhledávají. Honza tam odveze na prázdniny kluky, ale spěchá pak rychle domů. I tak se divím, že se naše děti mé matce nebojí svěřit.
Já s ní vycházím docela normálně, přece jenom je to pořád moje máma. Ale důvěra je i u mě vůči ní už nenávratně nabouraná. Přitom stačilo tak málo: potlačit tu strašně velkou zvědavost a respektovat soukromí.
Inspirací pro text byla sekce příběhy ze života na internetové stránce: www.casjenprome.cz
Jména a postavy příběhu jsou smyšlené.
