Článek
Bylo mi čtyřicet a měl jsem pocit, že mě práce i rodinný kolotoč občas úplně semelou. Máme s manželkou dvě děti – šestiletého Matěje a devítiletou Klárku. Jsou to naše radosti, ale taky zdroj neustálého hluku, požadavků a hádek, kdo si s kým bude hrát a kdo má víc povinností. A protože i já pracuji v psychicky náročné profesi a manželka na tom není jinak, potřebovali jsme prostě vydechnout.
Když jsme objevili nabídku wellness víkendu, kde byl bazén, masáže a hlavně ticho, dlouho jsme neváhali. Pobyt jsme zaplatili několik týdnů dopředu a začali odpočítávat dny. Jedinou podmínkou bylo sehnat někoho, kdo se postará o děti. Naše rodiny nikdy moc s hlídáním nevynikaly. Rodiče z mé strany jsou už starší a zdravotně to nezvládají. Tchyně ale působila nadšeně: „Ale jistě, to je přece jasné! Já děti o víkendu pohlídám,“ řekla a tvářila se, že už se těší. Ulevilo se nám, protože tohle byla jediná možnost, jak pobyt uskutečnit.
A pak přišel ten osudný pátek. Kufry byly sbalené, děti připravené, ještě jsme se těšili na cestu. Kolem čtvrté zazvonil telefon. Na displeji tchyně. Zvedl jsem ho s úsměvem, ale ten se mi rychle vytratil. „Podívej, já jsem si to rozmyslela,“ začala, „dnes večer začíná v televizi repríza mého oblíbeného seriálu, po tolika letech! A já si to chci v klidu užít. S dětmi by to nešlo.“
Myslel jsem, že si dělá legraci. Čekal jsem, že po chvilce řekne: „No dobře, jasně že přijdu.“ Ale ona pokračovala: „Promiň, ale já jsem se na to tak těšila. Prostě to nepůjde.“
Zůstali jsme s manželkou stát jako opaření. Zkoušeli jsme ji přemlouvat – říkali jsme jí, že je to jen repríza, že se dá nahrát, že se vysílá víc dílů, že ten pobyt máme už zaplacený. Ona byla neoblomná. „To je vaše věc, že jste si to objednali. Já mám taky právo na své radosti,“ odpověděla ledově.
Byl to pro mě moment, kdy jsem poprvé viděl, jak malicherná dokáže být. Nebylo to kvůli nemoci, žádné nečekané události – jen televize. Jen seriál. Nakonec jsme museli wellness pobyt zrušit. Peníze, které jsme do něj dali, propadly. Děti jsme samozřejmě neměli komu jinému svěřit.
Manželka se mnou seděla v obýváku, oči plné slz. Byla unavená, těšila se snad ještě víc než já. „Tohle jí nikdy nezapomenu,“ řekla tiše. A já věděl, že má pravdu.
Od té doby jsme s tchyní téměř nemluvili. Žádná omluva, žádné vysvětlení – jen její spokojenost, že si v klidu užila svůj seriál. Pro nás to byl víkend zklamání, pro ni prý „zasloužený odpočinek“.
A já? Od té chvíle už nevěřím jejím slibům. Když někdo dokáže položit reprízu nad vlastní rodinu, ukazuje tím, kde má své hodnoty.
Příběh byl napsán dle sdělené zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a reálie jsou v příběhu smyšlené.
