Článek
Jmenuji se Vlaďka, je mi šestasedmdesát a bydlím sama v malém bytě na kraji města. Od smrti manžela uběhlo už pět let, ale prázdnota po něm nezmizela. Dny se slévají jeden do druhého – nákup, čtení novin, televize, večerní čaj. Možná právě proto jsem ten den v obchodě byla zvlášť citlivá.
Byl pátek, obchod plný lidí, nervózní maminky s dětmi, lidé pospíchající z práce. Já jsem měla jen pár věcí – chléb, mléko, jablka a krabičku čaje, který měl rád můj muž. Fronta se táhla a já se pomalu opírala o vozík, nohy mě už často bolí, i když se snažím neukazovat slabost.
Přede mnou stálo několik lidí, když se ke mně otočil mladík, sotva dvacetiletý. V ruce držel plný košík a s úsměvem řekl:
„Paní, nechcete jít přede mě? Máte toho málo.“
Zvedla jsem oči a chtěla odmítnout. „Ale to ne, chlapče, to je v pořádku. Vy máte určitě naspěch.“
Jenže on se pousmál: „Ne, já nespěchám. Jen… moje babička bývala taky sama. Když ještě žila, říkala, že ji nejvíc potěší, když si na ni někdo vzpomene, třeba úplně cizí.“
Na chvilku jsem nevěděla, co říct. Ten kluk se na mě díval s takovým klidem a opravdovostí, že jsem měla co dělat, abych udržela slzy.
„To je od vás moc hezké,“ vypravila jsem ze sebe nakonec tiše. „Vaše babička musela být dobrá žena.“
„Byla,“ řekl a sklopil oči. „Umřela před dvěma měsíci. Dneska by měla narozeniny. Tak jsem si řekl, že zkusím udělat něco, co by ji potěšilo.“
Ten okamžik se mi vryl do paměti víc než cokoli jiného. Najednou se svět, který mi poslední roky připadal chladný a spěchající, na pár sekund zastavil. Měla jsem pocit, že slyším hlas svého muže, jak mi říká: „Vidíš, Vlaďko, pořád jsou tu lidé, co mají srdce na pravém místě.“
Když jsem u pokladny platila, mladík mi pomohl naskládat nákup do tašky. „Děkuju,“ řekla jsem a on jen mávl rukou: „To já děkuju. Vy jste mi dneska připomněla babičku. Měla stejný úsměv.“
Když jsem vyšla z obchodu, venku se rozpršelo. Ale mně to bylo jedno. Stála jsem pod střechou a dívala se, jak ten mladý muž mizí v davu.
A já cítila něco, co jsem dlouho necítila – vřelost, lidskost, spojení.
Od té doby, kdykoli jdu nakupovat, usmívám se na lidi kolem sebe. A někdy i já pustím někoho před sebe do fronty – ne proto, že spěchá, ale protože vím, že i ten nejmenší projev laskavosti může být pro druhého obrovským dárkem.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
