Článek
Když jsem si začala pravidelně brát svou vnučku na víkendy, bylo jí kolem deseti. Byla to ještě taková veselá, hravá dušička, která ráda kreslila, smála se a vyprávěla mi všechno, co se jí přihodilo. Teď jí je třináct, a já jasně vidím, jak se mění – tělo i duše. Puberta je těžká sama o sobě, ale v jejím případě se k tomu přidává ještě napjatá situace doma. Moje dcera s manželem se už měsíce hádají a vše spěje k rozvodu. Jenže uprostřed toho všeho stojí jejich jediná dcera – moje milovaná vnučka.
Zeť byl vždycky tvrdý, příliš tvrdý. Autoritativní, nesmlouvavý, často až hrubý. Nikdy jsem nesouhlasila s tím, jak na svou dceru a hlavně na vnučku mluví, ale moje dcera… ta jako by před ním pokaždé ztratila sílu. Sama se k dceři chovala hezky, snažila se ji chránit, ale proti jeho dominanci se nedokázala postavit. Vnučka to všechno cítila, a i když se snažila být statečná, v očích jsem jí často zahlédla smutek a strach.
Jednoho víkendu, když u mě zase spala, se stalo něco, co mi dodnes zní v uších. Byla hluboká noc a já se probudila žízní. Tiše jsem vstala, abych si nalila sklenici vody. Když jsem šla chodbou kolem pokoje, kde spávala vnučka, uslyšela jsem nejprve tiché mumlání a pak najednou velmi hlasité, vyděšené volání. „Ne, tati, prosím ne, já nechci odjet od mamky!“ Následovalo ještě několik útrpných, zoufalých slov, která mi sevřela srdce. Stála jsem tam ve tmě, neschopná pohnout se, a poslouchala, jak moje třináctileté vnouče křičí ve spánku o pomoc před vlastním otcem.
Byla jsem vyděšená, skoro se mi podlomily nohy. Nikdy předtím jsem ji neslyšela takhle. Do pokoje jsem nevstoupila – bála jsem se ji vzbudit a vyděsit ještě víc – ale tu noc jsem téměř nespala. Ležela jsem a přemýšlela, co mám udělat. Bylo mi jasné, že tohle není něco, co by se dalo přejít mávnutím ruky.
Ráno jsem hned volala své dceři. Sotva mi zvedla telefon, spustila jsem:
„Musíme si promluvit. V noci jsem slyšela něco, co mě vyděsilo.“
Dcera byla nejdřív zmatená, ale já jí popisovala doslova, co vnučka ze spánku křičela. Bylo slyšet, jak se jí na druhém konci zlomil hlas. „Mami, to… to mě děsí. Já vím, že to doma není dobré, ale myslela jsem, že ona to nějak zvládá…“
Dlouho jsme spolu mluvily, snad hodinu, možná dvě. Rozebíraly jsme, co se asi vnučce honí hlavou, co prožívá. Já jsem jí říkala, že dítě v tomhle věku potřebuje pocit bezpečí, že nesmí zůstat sama se svým strachem. Navrhla jsem jí, aby navštívily rodinnou poradnu nebo přímo psychologa. „Nesmíme čekat, až se to ještě zhorší,“ řekla jsem jí důrazně.
Když se vnučka ráno probudila, byla trochu bledá, unavená. Zeptala jsem se jí jemně, jestli se jí něco zdálo, ale jen zavrtěla hlavou. O tom, co ve spánku říkala, vůbec nevěděla. Přesto na ní bylo vidět, že se necítí dobře už delší dobu. Nechtěla moc mluvit, jako by měla blok, jako by něco důležitého držela v sobě a bála se to pustit ven.
Dcera mi pak slíbila, že se objedná k psychologovi a že zkusí najít cestu, jak zachránit manželství – ale hlavně, a to jsme se obě shodly hned, musí chránit dceru. To je teď úkol číslo jedna. Manželství může dopadnout jakkoliv, ale vnučka musí mít jistotu, že je milovaná a že ji někdo slyší, i když její vlastní hlas v noci volá o pomoc.
Od té noci ji beru k sobě ještě raději. Snažím se jí dát pocit domova, klidu, bezpečí. Povídáme si, pečeme spolu buchty, chodíme na procházky. Občas se pousměje, občas z ní vyklouzne věta, která mě ubezpečí, že někde uvnitř ještě pořád zůstává to veselé dítě, jaké bývala. Ale vím, že ta jizva strachu v ní je, a jen doufám, že ji společně dokážeme zahojit.
Příběh byl napsán dle zkušenosti ženy, která se s podobným příběhem obrátila na autora pracovně. Příběh je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy i některé reálie jsou v příběhu smyšlené.
