Článek
Jenže jsem si nikdy neodpustil jednu věc: rád jsem se bavil s kolegyněmi, rád jsem si s nimi zažertoval, věnoval jim pozornost. Nikdy to nebylo nic víc než řeči, trochu humoru a nevinného flirtu, ale má žena to vnímala jinak. Žárlila, podezírala mě, a nakonec stačila jedna jediná fotka, aby se celý můj život obrátil vzhůru nohama.
Pamatuju si ten večírek, jako by to bylo včera. Byla to firemní akce po náročném roce, nálada byla uvolněná, hrála hlasitá hudba, všichni popíjeli a smáli se. A já, hlupák, jsem se nechal vyhecovat. Kolegové mě pošťuchovali, ať udělám něco „šíleného“, a já v opilosti zvedl ruce a – spíš jako fór – chytil mladší kolegyni zezadu za prsa. V tu chvíli se smála, i ostatní se smáli. Někdo to vyfotil a ta fotka se záhadně objevila na sociálních sítích. Nebyl v tom žádný úmysl, nebyla v tom žádná vášeň, jen trapná sranda. Ale pro moji ženu to byla poslední kapka.
„Takže takhle se bavíš v práci?“ řekla, když mi tu fotku hodila na stůl. Její oči byly plné slz a vzteku zároveň.
„Luci, to není, jak to vypadá. Byla to jen hloupá sranda. Všichni pili, bavili se, nic víc v tom není,“ snažil jsem se jí vysvětlit.
„Hloupá sranda? Ty jí saháš na prsa a já mám věřit, že je to sranda? Víš, kolikrát jsem tě prosila, ať si dáváš pozor na to, jak se chováš k těm ženským?“
„Ale já jsem nikdy nic neměl! Nikdy jsem tě nepodvedl, to snad víš,“ bránil jsem se.
Jenže Lucie už poslouchat nechtěla. Dlouho v sobě dusila pocit, že jí unikám, že mě sdílí s jinými, i když jen slovně a v přátelském tónu. Ta fotka byla pro ni důkazem, který jí dal za pravdu. A mně se zhroutil svět.
Rozvodové řízení probíhalo rychle. Ona byla rozhodnutá, nezlomila ji žádná moje omluva, žádné prosby. Říkala, že už se mnou nedokáže žít, že ztratila důvěru, a bez důvěry manželství nemá smysl. Já jsem se snažil – posílal jí dlouhé zprávy, nabízel společnou terapii, dokonce jsem šel sám k psychologovi, abych jí ukázal, že to myslím vážně. Marně. Její rozhodnutí bylo pevné jako skála.
Když jsem se balil a odnášel si poslední věci z našeho bytu, cítil jsem směs hněvu na sebe a lítosti. Hněv, že jsem nedokázal být rozumnější, že jsem musel pořád hrát roli baviče, místo abych vnímal, co to dělá s ní. A lítost, protože jsem věděl, že ve skutečnosti jsem nikdy nebyl nevěrný, nikdy jsem ji nepodvedl. Jen jsem si neuvědomil, že pro ni i slova, smích a jedna hloupá fotka mohou znamenat zradu.
Dnes žiju sám a přemýšlím o tom často. Kdybych se tehdy zasmál a odmítl tu „srandu“, mohl jsem mít pořád manželku po boku. Ale život se nedá vrátit zpátky. Možná se to stalo i proto, abych pochopil, že hranice v manželství nejsou tam, kde je vidím já, ale tam, kde je cítí ten druhý. A že důvěra je křehčí, než jsem si myslel – stačí jedna jediná fotografie, a všechno se rozsype.
Příběh byl napsán dle vyprávění autorova známého, jehož blízký toto zažil v podobném duchu. Příběh je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a některé reálie příběhu jsou smyšlené.
