Článek
Dovolená měla být klidná, slunečná a hlavně jen naše. Já a moje žena jsme si plánovali deset dní v Chorvatsku už od zimy. Představoval jsem si lehátko, knížku, trochu vína a absolutní pohodu. Jenže měsíc před odjezdem přišla žena s úsměvem a prohlásila: „Víš, mamce by se to moc líbilo jet s námi. Nikdy nebyla u moře a říkala, že by ráda viděla, jak to tam vypadá.“ Zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. „Takže… myslíš, že pojedeme ve třech?“ zeptal jsem se nevěřícně. „No jo, vždyť se do auta vejdeme, ne?“ odpověděla bezelstně. A tak bylo rozhodnuto – kufr auta pojmul tři kufry, nafukovačku, slunečník a hlavně moji tchyni, která se přibalila s přesvědčením, že bez ní bychom to stejně nezvládli.
Cesta začala hned zvesela. Sotva jsme najeli na dálnici, ozvalo se zezadu: „Karle, jedeš moc rychle!“ Podíval jsem se na tachometr. Devadesát. „Mami, to je v pořádku,“ snažila se uklidnit žena. Jenže tchyně nedala pokoj: „Ale Chorvati mají určitě jiný značky. Já to někde četla! Tady by měl být třicítka, podívej na ty značky!“ Já si jen pro sebe zamumlal: „To jsem zvědavej, jestli mají i jinou fyziku.“ Celou cestu jsme tak jeli za doprovodu pokynů, kdy mám předjet, kdy se zařadit, a kde by ona určitě natankovala levněji.
Do apartmánu jsme dorazili už vyčerpaní. Ale tchyně, plná energie, vešla dovnitř a hned začala kontrolovat: „No, tohle je ten luxus? Ty dlaždičky jsou křivě, koukej! A matrace tvrdý jak hrobka. Karle, lehněte si a ukažte!“ Já rezignovaně odvětil: „Děkuju, radši počkám, až mi ztuhnou záda sama od sebe.“ Pak ještě otočila kohoutkem v koupelně a slavnostně pronesla: „No jo, tohle jim tady kape. To kdybych já doma nechala, tak ti proteče sklep!“ Žena protočila oči a já se začal utěšovat, že venku je aspoň moře.
Jenže ani na pláži jsem neměl vyhráno. Rozložili jsme si deku, všichni kolem se opalovali, děti stavěly hrady z písku. A moje tchyně, místo aby si lehla a užívala, vyrazila rovnou mezi ty děti. „Ale děti, takhle to nesmí být! Přines víc vody, jinak to spadne! A ty dej tu věž víc do stínu, vždyť se ti rozteče!“ Otec dětí se mě nedůvěřivě zeptal: „Vaše maminka?“ a já rychle zareagoval: „Ne, to je… turistická kontrola z EU.“
Potom tchyně vyrazila do vody. „Mami, plav opatrně, ať se neunavíš,“ volala manželka. „Ale prosím tě, já byla nejlepší plavkyně na gymplu!“ mávla rukou a hrnula se vpřed. Jenže po pěti minutách křik: „Pomóc, já mám křeč!“ Všichni kolem zbystřili, já vyrazil do vody jak záchranář. Připlavu k ní, sotva popadám dech: „Držte se mě, vytáhnu vás!“ A tchyně, úplně klidná, povídá: „Ale já už to přešlo. Aspoň sis trochu zaplaval, ne?“ Zhluboka jsem se nadechl a v duchu přemýšlel, jestli se dá utopit ironie.
Večer si umanula, že uvaří „pořádné domácí jídlo“. „Já udělám rybí polívku, ať poznáte, co je kuchyně. Chorvati vařit neumí!“ Já opatrně navrhl: „Možná bychom mohli zkusit něco místního…“ „Blbost!“ mávla rukou. A už jsem držel cibuli a snažil se nebrečet – nejen z výparů. Za chvíli sousedi postávali na balkonech, protože to vypadalo, že u nás hoří. Když jsme pak seděli nad hrncem plným rybích kostí, cibule a soli, zeptala se: „No tak co?“ Usmál jsem se a řekl: „Je to… nezapomenutelné.“ Ona spokojeně přikývla: „Vidíš, říkala jsem, že mi poděkuješ.“
Další den jsme šli večer do plážové restaurace. Hrála tam živá hudba, lidé se bavili. Tchyně vydržela sedět pět minut, pak vyskočila, chytila mikrofon a začala zpívat. „Karle,“ šeptla manželka, „máme se tvářit, že ji neznáme?“ „Já už to dělám od prvního dne,“ odpověděl jsem. Lidé tleskali, Chorvati nevěřícně koukali, a nakonec přišel majitel: „Paní zpívá krásně! Nechcete tu vystupovat každý večer?“ Tchyně se rozzářila: „No to víte, že jo! Já vždycky měla talent!“ A já jen dodal: „A já vždycky chtěl anonymitu…“
Na závěr dovolené přišel odjezd. Balili jsme věci a tchyně se vítězně usmívala: „No řekněte, nebylo by vám tu beze mě smutno?“ Žena se snažila diplomaticky: „Mami, bylo to… nezapomenutelné.“ Já přikývl: „Rozhodně. Příští rok jedeme jen ve dvou.“ Tchyně se rozesmála: „Tak já vezmu aspoň psa!“
A já už tehdy věděl, že příští rok si objednám zájezd jen s jedním místem v autě – a možná ještě druhé místo rezervuji pro svou trpělivost.
Příběh byl napsán dle autentické zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy, dialogy a některé reálie jsou fiktivní.
