Článek
Bylo mi tehdy sotva dvaadvacet, když jsem začala chápat, že na muže mám v životě asi tu nejhorší smůlu. Vztahy končily dřív, než vůbec začaly, a já si už začínala myslet, že chyba musí být někde ve mně. Jenže to nejhorší teprve přišlo. Nešlo už jen o zlomená srdce, špatné volby a zklamání – ale o strach, který se mi na dlouhou dobu usadil v těle i v hlavě.
Ten strach měl konkrétní podobu. Měl tvář mého bývalého spolužáka. Byl to vždycky takový podivín – vzhledově zvláštní, chováním ještě podivnější. Nikdy jsme spolu nic neměli, nikdy jsem mu nedávala naději, ale on si zřejmě vytvořil ve své hlavě úplně jiný příběh. Nejprve začal psát zprávy – nejdřív plné podivné lásky a „osudových znamení“, pak přišly výčitky, výhrůžky, a nakonec i anonymní dopisy.
Pamatuju si, jak jsem se vracela z práce a už z dálky viděla jeho siluetu stát u rohu ulice. Jak mi srdce začalo bušit a já jen doufala, že si mě nevšiml. Jenže on si všiml vždycky. Čekal na mě u školy, u autobusové zastávky, někdy dokonce i pod okny našeho domu. A když mi jednou napsal, že ví, v kolik hodin chodím venčit psa a co jsem měla na sobě, definitivně jsem pochopila, že tohle už nezvládnu sama.
Šla jsem na policii. Bylo to jedno z nejhorších rozhodnutí v mém životě, protože jsem musela nahlas vyslovit, co se děje, a vidět, jak někteří policisté jen mávnou rukou – „slečno, to se vyřeší samo, až ho to přestane bavit“. Jenže ono ho to nebavilo nikdy přestat. Trvalo to skoro dva roky. Dva roky, kdy jsem se bála otevřít schránku, zvednout neznámé číslo nebo vyjít sama ven.
Nakonec jsem se ocitla u psychologa. Rok jsem tam chodila pravidelně a pomalu se učila znovu dýchat bez toho, abych za každým rohem viděla jeho. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. A pak jsem udělala to nejlepší rozhodnutí – odstěhovala jsem se. Šedesát kilometrů pryč, do nového města, do nového bytu. Změnila jsem si jméno na sociálních sítích, uzavřela se jen pro pár blízkých lidí. Tam jsem konečně začala nový život. Našla jsem si i přítele – klidného, rozumného muže, který mě dokázal pochopit, aniž bych musela vše vysvětlovat do detailu.
Dva roky jsem měla pocit, že žiju znovu. Byt mi voněl novotou, ulice byly cizí a bezpečné, chodila jsem po kavárnách a smála se. A pak se to stalo.
Stála jsem u okna, protože jsem zaslechla hluk stěhování ve vchodu. Byla jsem zvědavá, kdo se asi přistěhoval – a pak jsem ho uviděla. Jeho. Tu známou postavu, kterou bych poznala mezi tisíci. Můj žaludek se okamžitě sevřel do křeče, kolena mi vypověděla službu a já se musela chytit parapetu, abych nespadla.
„Ne, to není možné,“ šeptala jsem sama sobě. „To není on… to prostě nemůže být on.“ Ale byl. Ta chůze, ty pohyby, i ta tvář, byť trochu zestárlá.
Ruce se mi třásly, když jsem volala příteli. „Je tady,“ vyhrkla jsem. „Stěhuje se sem. Do našeho vchodu. Já to nedám, já to nedám, prosím tě, přijď domů.“ On mě uklidňoval, ale byl v práci a nemohl hned. Volala jsem pak rodičům. Maminka začala plakat, tatínek hned řekl: „Okamžitě se sbal a jeď k nám. Hned.“
Rozhodla jsem se jednat rychle. Naházela jsem do kufru nejnutnější věci, laptop, dokumenty, pár kusů oblečení. Všechno ostatní bylo nepodstatné. Ještě předtím jsem napsala majiteli bytu e-mail, že se musím urychleně vystěhovat – bez detailů, jen že jde o vážný osobní problém. Když jsem pak vyšla na chodbu, slyšela jsem hlasy z vedlejšího bytu – byl tam.
Srdce mi bušilo až v krku, když jsem zamykala dveře. Ještě jsem stihla přelepit jmenovku na zvonku, nechala tam jen to přítelovo jméno. Kufr jsem táhla po schodech, a každé vrznutí se mi zdálo jako výstřel.
Odjela jsem rovnou k rodičům. Tam jsem padla na gauč a jen se třásla. Přítel dorazil až večer, vzal mě do náruče a jen šeptal: „Neboj, jsem tady.“ Moji rodiče ho přijali, nechali nás zůstat, dokud nenajdeme nové bydlení.
A já teď jen čekám a doufám. Doufám, že si nevšiml, kdo bydlí ve vedlejším bytě. Doufám, že na zvonku nezahlédl moje jméno. Doufám, že po těch dvou letech už na mě zapomněl. Ale uvnitř mě hlodá strach – co když ne? Co když si mě zase našel?
Ten pocit, že někdo takový může vstoupit do vašeho života kdykoli, i po letech, je jako stín. A já se jen modlím, aby tentokrát zase nezastínil celé moje světlo.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu smyšlené.
