Článek
Krátce po skončení Druhé světové války se ukázalo, že uspořádání poválečné Evropy se neodvíjí podle dohod přijatých na konferenci v Jaltě v únoru 1945, které podepsali zástupci spojenců - Roosevelt, Stalin a Churchill. Šlo zejména o Deklaraci o svobodné Evropě, ve které se všechny tři mocnosti (USA, SSSR a Velká Británie) zavázaly nechat na všech osvobozených evropských územích proběhnout demokratické volby. Brzy se začalo ukazovat, že Sověti přijaté dohody porušují. Západní delegáti předložili důkazy o tom, že Rusové si ve východní Evropě dělají, co chtějí, likvidují stávající vlády nebo dosazují režimy k obrazu svému a nevytvářejí v těchto osvobozených zemích podmínky pro „svobodné“ volby.
Záměry Stalina a celého Sovětského svazu popsal Harry S. Truman, americký prezident, nastoupivší po zesnulém Rooseveltovi: „Rusové to nemyslí s mírem vážně. Rozumějí jen síle. Jde jim o moc nad celým světem.“
Zločiny Rudé armády při „osvobozování“ Evropy se Československa dotkly, v porovnání s jinými státy, relativně nejméně. Mnohem hůře na tom byli civilisté například na Ukrajině, v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii, či Rakousku a Německu. Sovětští vojáci jen v posledně jmenované zemi znásilnili na dva miliony žen (většinou mnohonásobně), včetně dětí. Německá profesorka fyziky Gabriele Köppová o tomto tabuizovaném tématu vydala v roce 2010 knihu „Proč jsem musela být dívka? “ Jedná se o autobiografii z doby, kdy autorce bylo patnáct let. Sověti ji po čtrnáct dnů opakovaně znásilňovali. Nikdy se nevdala a dodnes nemůže dobře spát. Desetitisíce žen spáchaly po sexuálním ataku Sovětských zhýralců sebevraždu. Podle vojenského historika Anthony Beevora Sověti znásilňovali i osmileté dívky a jen v Berlíně bylo takto postiženo na 100 tisíc žen, z nichž 10 tisíc spáchalo sebevraždu nebo zemřelo na následky znásilnění.
Stalin veškeré tyto sexuální zločiny i rabování zcela bagatelizoval a divil se tomu, jak někdo nemůže pochopit, že „voják, který prošel tisíce kilometrů krve, ohně a smrti se chce pobavit se ženou nebo si vzít nějakou tu maličkost? “ Stalin zkrátka nepřipouštěl jakékoliv stížnosti na zločiny jeho vojáků a považoval je za urážku Rudé armády.
Rusové si v Čechách a na Moravě po svém příchodu počínali jako na dobytém nepřátelském území. Stalin považoval organizované velkokrádeže za zaslouženou válečnou kořist. Týkalo se to například odvážení strojů ze zbrojovek do SSSR, nebo jednoho z nejdrzejších zločinů, kdy Sověti dotlačili tehdejší Československou vládu k velice nevýhodnému obchodu - odvozu jáchymovského uranu (tehdy strategická a drahá surovina), který se defacto rovnal krádeži.
Podle vojenského historika část lidí opomíjí, co „osvobození“ ruskými vojáky od německých okupantů v roce 1945 doprovázelo. „Některé bezpečnostní složky Sovětského svazu se, jakmile vstoupily na osvobozené území Československa, začaly chovat, jako by byly doma, a uzurpovaly si práva, která vůči československému obyvatelstvu v žádném případě neměly: popravy bez soudu, odvlékání kamsi do neznáma, znásilňování,“ popisuje předseda Rady Ústavu pro studium totalitních režimů s tím, že loňský útok na Ukrajinu mnohým otevřel oči.
V Sovětském svazu mizel nejen československý majetek a suroviny, ale také lidé. Příslušníci sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš (speciální jednotky NKVD - orgán zabývající se rozvědkou a později zatýkající nežádoucí osoby) začali ihned po válce odvlékat do SSSR (do vězení, gulagu, na nucené práce) tisíce nepohodlných občanů. Historik Jan Dvořák z Ústavu pro studium totalitních režimů uvádí, že v českých zemích se jednalo převážně o ruské, ukrajinské či běloruské emigranty, kteří našli v meziválečném Československu útočiště před bolševiky. Odvlečení se nevyhnuli ani někteří Češi, kteří se měli v minulosti provinit proti sovětskému režimu. Přesné počty násilně repatriovaných nejsou známy, neboť k únosům velmi často docházelo bez vědomí československých úřadů.
Lokálně v každém osvobozeném městě či obci bylo obyvatelstvo nadšeno a provolávalo slávu sovětským osvoboditelům a velikému generalismovi Stalinovi. Např. obyvatelé městečka Vsetín na východní Moravě prý vděčně pečovali o své sovětské osvoboditele a snažili se jim připravit co největší pohodlí. Nadšení mnohých občanů však značně pokleslo poté, co je jejich ruští hosté okradli o vše cenné a doslova jim vyrabovali příbytky. „Někteří sovětští vojáci si dobře neuvědomili, že nejsou již v nepřátelském území a sbírali v příbytcích místních občanů nejrůznější kořist: hodinky, prsteny, šperky, příbory, psací stroje, fotografické přístroje, šatstvo, obuv, koberce apod. Uzamčené zámky nebyly překážkou. Ve 48 bytech byly ve dnech 5.-7.května způsobeny škody přes 450 000 Kčs.“ Napsal vsetínský kronikář. V tomtéž duchu vzpomíná na příjezd Rusů kronikář menší obce Růždka. „Pěkný poměr našich lidí k ruskému vojsku byl porušen některými ruskými jednotlivci, kteří v opilosti dopustili se v některých rodinách krádeží a násilností.“
Po československých vojácích dorazili Rusové 5.května v 16 hodin také do obce Hošťálková a ubytovali se u zdejších rodin na noc. Dostalo se jim vřelého uvítání, jídla, pití. To ale mnohým bylo málo. V očích primitivních ruských mužiků, zvyklých bydlet v Sovětském svazu pouze v zemljankách, se chalupy chudých Valachů jevily jako paláce a věci běžné denní potřeby v nich jako učiněné poklady.
V Jarcové u Valašského Meziříčí se před sovětskými vojáky musely ukrývat i ženy, jak je poznamenáno v místní kronice. Lidé se sice na osvobození těšili, mnozí ale byli obezřetní a veškeré cennosti raději poschovávali. Ti ještě více prozíraví se snažili před osvoboditeli zabezpečit své ženy a dcery. Tak konal například Josef Důjka z Valašské Bystřice, který měl dcery tři. Před čtvrtou ráno 5.května 1945 od Rožnova duněla děla. Lidé se zajímali, kde jsou Němci a kde jsou už Rusové. Zvědavá byla i Důjkova dcera Maruška. Řekla otci, že se půjde rozhlédnout na blízký kopec Těnkovec (556 m), zdali už nejsou Rusové u přehrady. Otec souhlasil, že mohou jít všechny tři dcery, ale že půjde s nimi. Zároveň jim řekl, že je nutné, aby se převlékly do mužských šatů a vlasy pečlivě ukryly pod čepice. Děvčata se zajímala proč. „Inu proto, že nevíte, co bude, jací lidé do styku s náma přijdou. Za druhé, frontovým vojákům jsou děvčata vzácností, ale muži bezcenní“, odpověděl jim předvídavý otec.
„Rusové přišli a hledali děvuchy“ , vyprávěla Gabriela Hluchníková z Dolního Benešova. V době, kdy se fronta ostravsko-opavské operace přelévala Hlučínskem, jí bylo šestnáct let. „Během přechodu fronty se děly strašné věci. Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na vojně. A měly jsme strach, takže jsme nemohly nikoho bránit. Jen pánbůh nás chránil. ‚Děvuchy, utěkajtě! Utěkajtě!‘ Jenže kam? No tak jsme letěly na cestu. Ale kdokoliv nás mohl chytit.“
Ruští velitelé případné stížnosti na krádeže většinou neřešili a jen někdy své vojáky nějakým způsobem potrestali a nezřídka kdy si neodpustili uštěpačnou poznámku: „Takoví jste vy! My pro vás životy obětujeme a vám je líto hodinek! “
Faktem však zůstává, že velké množství občanů bylo k ruským „osvoboditelským“ zločinům shovívavých a jednoduše je bagatelizovali, což lze do jisté míry pochopit vzhledem k tehdejší nevědomosti a neznalosti ruské povahy a všeobecnému nadšení z konce války.
V Sovětském svazu a jeho satelitech zvěrstva Rudé armády po dlouhá desetiletí platila za tabu. Kniha Světlany Alexijevičové odhalující nelidskost a „nehrdinskost“ války vyšla v SSSR časopisecky v roce 1984, knižně pak o rok později v době začínající perestrojky. Pasáž popisující sexuální násilí sovětských vojáků na nedospělých dívkách ale ani tehdy neprošla cenzurou, a dostala se až do přepracovaného vydání z roku 2002.
Toto téma však dnes nebývale ožívá a rezonuje v době války na Ukrajině. Rabování ze strany Rusů za nynější války je popsáno například zde.
Rusové se zkrátka nepoučili z jednání svých dědů. Z válečných zločinů, rabování a znásilňování páchaných na ukrajinském civilním obyvatelstvu je jasně vidět, že ruská mentalita jiná než v minulosti zkrátka nebude.
Zdroje:
Kniha - KMENT, Z. Ve stínu rudé hvězdy. Vydalo nakladatelství: Kment Zdeněk - ECHO BOOKS, Valašské Meziříčí 2022. I. vydání.
