Článek
Už od konce střední školy a při zahájení té vysoké, jsem se profiloval do práce s lidmi. Uvažoval jsem o psychologii, nebo sociální práci. Obor kulturní antropologie, bakalářský program, vystudovaný na Univerzitě Palackého mi přinesl poměrně slušný obecný vhled do problematiky člověka, lidství a kultur na všeobecné rovině. V programu navazujícím, magisterském, jsem měl poté na „výběr“, zda se dám směrem personalisty, nebo sociálního pracovníka. Tak nějak mě lákalo spíše pomáhat sociálně slabším. V této preferenci mne utvrdily rozličné stáže a praxe při vysoké škole konané v různých organizacích, převážně neziskových. Prošel jsem si centrem pro mentálně postižené, domovem pro seniory, centrem denních služeb pro seniory, nebo službou pro pomoc a práci s dětmi autistického spektra. Práce tohoto typu je poměrně náročná, především psychicky. I tak mne ale do jisté míry naplňovala a vnímám ji jako poslání. Pořád jsem se ale pohyboval v rovině sociální práce, ne péče.
Ihned po absolvování „magistra“ jsem nastoupil do občanské poradny, kde jsem pracoval přes 9 let. Postupně jsem se vypracoval i k podávání insolvenčních návrhů a pomoci zadluženým lidem, což v rámci praxe sociální práce je dosti náročná a odborná disciplína. Sklízel jsem v ní však nemalé úspěchy. Prakticky všechny mnou pro klienty podané insolvenční návrhy byly soudy přijaty. Odměnou mi byla velká vděčnost předlužených klientů, kterým jsem takto mohl pomoci.
Má praxe však v těchto dobách sestávala i z dalších, dosti ambivalentních činností.
Poprvé jsem k pečovatelství (řekněme spíše jeho okrajové části) „přičuchl“ ve chvíli, kdy z důvodu dotačních okolností pro organizaci bylo nutné příjmout 0,5, později snížený na 0,3, úvazek na pečovatelské službě u stávajícího zaměstnavatele. Náplní práce byla samozřejmě ta sociální. Jak však již název služby napovídá, v případě potřeby (nemoci, dovolené pečovatelek v přímé práci) bylo nutné zaskočit také v péči. Po dohodě s vedoucí této služby jsem však vykonával pouze některé činnosti, které jsem do nynějška považoval za pomyslný limit, který nikdy nepřekročím. Téměř týdenním chlebem se mi tak staly nákupy pro klienty, občasně doprovody pouze částečně soběstačných klientů k lékaři. Sem tam bylo třeba i podat stravu, nebo uklidit domácnost. Konkrétně šlo o ohřátí a vychystání obědů, vynesení toaletní mísy, vysátí koberců, apod. Nic, s čím bych měl potíž, pokud si to nyní zpětně vybavím. Tyto činnosti jsem v rámci péče, pečovatelství, do února 2025 považoval (do ukončení mé práce u bývalého zaměstnavatele) jako pomyslnou hranici pro mne jisté „komfortní zóny“, kterou jsem nikdy nehodlal překročit.
Další, tentokrát rodinné okolnosti mne donutily udělat změnu a po 10 letech práci změnit (především proto, abych nemusel dojíždět 35 km kvůli nedávnému přestěhování a založení rodiny). Pětileté dojíždění a narození druhého dítěte si to totiž začaly vybírat svou daň, nejen po finanční stránce, ale také časové nebo „stresové“. Je a bylo zkrátka nutné býti rodině blíž. Po jedné, kratičké zkušenosti z praxe při VŠ, jsem se rozhodl pro práci sociálního pracovníka v domově pro seniory. V naivní představě toho, že už budu mít „svoji“ agendu a konečně zase nebudu muset chodit do péče, což jednoduše jako vysokoškolák nechci a necítím se v tom dobře (i přesto, že zvládnu a zvládl jsem ledacos), jsem s velkou chutí přijal místo v jednom z domovů.
V kombinaci s adaptací na nově na svět příchozí miminko a pomoc manželce s péčí o něj, zaškolování v nové práci neprobíhalo úplně jednoduše. Minulé zaměstnání se v porovnání s přísným režimem domova svázaného tísicemi směrnic a pravidel a do velké míry jiným stylem práce, byť té sociální, najednou jevilo jako pohodové. A to jsem si já bláhový ještě dříve stěžoval na jeho náročnost.
I přes velké množství nových informací ale šlo první měsíc pořád o práci sociální, v níž se cítím do jisté míry komfortně. Se seznamování s novými kolegy a týmem pracovníků jsem také nikdy neměl problém a i zde toto probíhalo a probíhá bez potíží.
Organizace je to však jiná, než minulá a i já jsem obdržel svůj unikátní adaptační plán, v němž mimo jiné stálo, že v rámci poznání klientů a práce pečovatelek domova, budu v přímém provozu po dva týdny- tzn. v péči. Z počátku jsem této informaci nepřikládal velkou důležitost, možná jsem měl v hlavě představu, že se bude jednat maximálně o pozorování a drobnou pomoc při péči. V žádném případě přece jako sociální pracovník nebudu dělat klientům hygieny, nedejbože koupání, nebo výměny inkontinenčních pomůcek atp. Omyl. Moc rád bych však také poznamenal, že práce pečovatelek (především té „echt“) jsem si vždy velice vážil a obdivoval. Umývat pokálené klienty, či přesouvat ty 150 ti kilové nespolupracující, ležící, chce opravdu silné svaly, žaludek a velkou výdrž. Zdaleka ne každý toto zvládne, a to především mentálně.
Zpozorněl jsem ve chvíli, kdy se osudné týdny přiblížily. „Od zítřka už půjdete do péče,“ slyšel jsem. Jak moc se budu muset zapojit, jsem nevěděl. Mé představy však naprosto předčily očekávání. V životě přicházejí chvíle, kdy ač máte jasně nastavená osobní tabu, okolností Vás donutí překročit je rychleji, než byste řekli „švec“. A to jsem ještě nedělal úplně vše.
Má představa v rámci péče sice byla pouhé pozorování, nebo prostě jen podávání pomůcek, něco ve stylu: „skalpel prosím“. Má další část povahy a loajalita k nové práci a kolegům mi však velela pomoci jim, jak jen budu moci. Kolegyně pečovatelky byly samozřejmě velmi vstřícné a poskytly mi plnou podporu a já jsem je v „tom“ přece nemohl nechat samotné.
Podávání stravy (vkládání jídla do úst klientů) bylo spíše příjemnou, uklidňující činností ze spektra těch dalších. Za o trochu náročnější považuji převlékání lůžka po klientovi, přičemž pečovatelka vedle v koupací místnosti prováděla hygienu. Ale i to se dalo poměrně hezky zvládnout. Dalším „levelem“ je mazání polonahých těl krémy a česání klientů. I to jsem zvládl snad velmi obstojně. Vyhazování použitých, pokálených inkontinenčních pomůcek také nepovažuji za až tak nezvládnutelné. Kdy jsem se však opravdu zapotil, a ještě měl velký strach o chvíle příští, byla a je manipulace s ležícím klientem/klientkou, s asi 100 kily živé váhy a ještě k tomu nespolupracující (tzn.bezvládně ležící). V rámci nutných okolností jsme s pečovatelkou museli tuto klientku přesunout z lůžka do polohovacího křesla. I přesto, že jsme měli na pomoc zvedák (bez něj by přesun nebyl možný), se nám i tak klientka dvakrát na křesle sesunula téměř až k pádu z něj. Krom toho si přitom stěžovala na bolest nohou. Bylo nutné ji z křesla dvakrát opět zvedákem vyzdvihnout a opět zasadit do něj. Upřímně, náročnější šichtu jsem nezažil a to jsem makal například i na stavbě. Víc hozený do vody a ve stresu i strachu jsem se při této činnosti snad cítit nemohl. Při pocitu, že se nám s kolegyní bezvládná klientka opravdu z polohovacího křesla sesune až na zem a my ji nebudeme moci už tím tuplem zvednout s tím, že důsledkem bude převzetí zodpovědnosti za nedejbože i její poranění kterékoli části těla, mě jímala hrůza všech hrůz. Nakonec vše dobře dopadlo i přes určité lamentování této klientky. Situaci snad zachránily naše vřelé omluvy a uvaření kávy. Další den jsem této paní natřel bolavá chodidla chladícím krémem, jako další snad drobnou satisfakci.
I přesto, že jsem např. neutíral klientům pokálené zadní časti těla, práce pečovatele byl a je velký očistec. Alespoň pro mě. Mimimàlně ještě další týden v přímé péči budu dál. Neuklidnil mě ani ten fakt, že v případě absence více pracovnic, či epidemie, půjdu v pobytové službě do přímé péče pokaždé, pokud to bude nutné.
No co, na jednu stranu jsem rád, že si i touto prací procházím. Jelikož, co tě nezabije, to tě posílí a vnitřně obrní. Tuto práci však opravdu nemůže dělat každý, nehledě na stále poměrně nízké výdělky. Jelikož nejde jen o obsah práce pečování o často nepohyblivé klienty s jejich různými vrtochami, ale také o to, že jedna pečovatelka v domově nemá na starosti tři, či čtyři takto náročné klienty, ale třeba sedm za den. A to je: ranní hygiena, podání snídaně, oběda, kromě toho povídání, aj. A do toho musí pečovatelky ještě zvládnout zápisy, i tvorbu individuálních plánu péče klientů. Opravdu tvrdá řehole.
Ze svého subjektivního pohledu ale prohlašuji: Ano, je dobré si „to“ zkusit a vážit si práce pečovatelek. Ale prosím, už jen sociální práci, na kterou jsem 5 let studoval.
