Článek
Jmenuju se Ivan a ještě pořád si pamatuju, jak to zasyčelo kuchyní pokaždé, když jsem odsunul talíř stranou. „Jednou nebudeš mít co do pusy,“ řekl otec a matka jen sklopila oči. Nebyl zlý v tom klasickém slova smyslu – neuhodil mě nikdy. Ale jeho slova uměla řezat stejně ostře jako pásek, který jiní tátové používali. U nás doma se vychovávalo jazykem, ne rukama. A někdy to bolelo víc.
Do dvaceti dvou let jsem žil v bytě, kde se neustále řešilo, kdo je lepší, kdo víc pracuje, kdo si víc zaslouží. Otec dělal školníka na základce a celé své postavení stavěl na tom, že „ví, co je život“. Mně neustále předhazoval, jaký je syn jeho kamaráda ze stavebnin, jak maká, jak nosí domů peníze, a jak já… já prý jen sedím nad učením a nic z toho nebude. Paradoxně, přesně to učení mě dostalo tam, kde jsem dnes.
Matka pracovala na poště, tichá žena, která držela domácnost pohromadě, ale nikdy se neodvážila otci odporovat. Byl to jeho svět, jeho pravidla. Nikdy se netlouklo, jen se dusilo. Dusila se atmosféra, dusily se sny, a dusilo se i to málo sebevědomí, které jsem tehdy měl.
Po bakaláři jsem utekl. Doslova. Poslední měsíce doma byly jedna dlouhá hádka. Otec se navážel do všeho – do toho, jak mluvím, jak chodím, jak jím, jak moc jsem prý „měkkej“, protože nechci pracovat rukama, ale studovat a hledat něco lepšího. Jednou jsem se probudil, sbalil tašku a odstěhoval se do podnájmu. Otec mi tenkrát řekl jen: „Uvidíme, jak dlouho vydržíš. Přeju hodně štěstí, protože ho budeš potřebovat.“
Řekl to tónem, ve kterém nebyla ani špetka přání. Jen výsměch.
Začal jsem úplně od nuly – práce ve fabrice, směny, únava… ale byla v tom svoboda. Po několika měsících jsem se stal vedoucím směny. Po dvou letech jsem měl první malé úspěchy, protože jsem se vždycky snažil makat víc než ostatní. A po deseti letech? Vedení oddělení, plat kolem sedmdesáti tisíc, vlastní velký byt s terasou a skoro nové Audi na firmu. A hlavně – život, který jsem si zařídil sám. Bez křiku, bez ponižování, bez věčného moralizování.
S otcem jsem mezitím mluvil minimálně. Sem tam telefonát k narozeninám, ale spíš z povinnosti. Opravdový kontakt přišel až ve chvíli, kdy zemřela moje babička – jeho matka. Byla mi blízká, často mě před ním tiše bránila. Na jejím pohřbu jsme stáli vedle sebe, jako dva cizinci, co se náhodou potkali na stejné události. Když mi podal ruku, poprvé jsem viděl, že se mu lehce třese.
Začali jsme se pak vídat. Ne tak, že bychom si volali obden, ale aspoň jsme se přestali míjet. Jednou se mě zeptal, jak se mám. Obyčejná otázka, řeklo by se – ale od něj to znělo cize. Tak jsem mu řekl pravdu. O práci. O přítelkyni. O bytě. Viděl jsem, jak mu cuká v koutku oka. Žádná slova závisti, ale v pohledu toho bylo víc než dost. Byl hrdý, to ano, ale zároveň… jako by mu došlo, že ten „měkkej kluk bez chuti do života“, jak mě kdysi popisoval, ho dávno přerostl.
Dnes ho občas navštívím v bytě, kde jsem vyrůstal. Sedí tam s mámou, žijí od výplaty k výplatě, otec je pořád stejný – drží se svých pravd, svých zásad a svých pocitů křivdy na svět. Ale když se spolu díváme z okna a já mu vyprávím o své práci nebo plánech na svatbu, mlčí. Dřív by měl připomínku. Dnes… dnes mlčí, protože ví, že už nemůže říct „Jednou nebudeš mít co do pusy“.
Vím, že mi to vlastně nepřeje. Vím, že je to i jeho tichá závist. Ale víte co?
Největší vítězství není v tom, že mám byt nebo auto.
Největší vítězství je v tom, že jsem se z toho všeho dokázal vyhrabat – a že už si jeho slova nenosím v hlavě jako cejch.
A možná, když se na mě dnes dívá, chápe, že tím, kdo neměl pravdu… nebyl nakonec syn, ale otec.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
