Článek
Znáte ty situace, kdy vás na ulici, na pracovním obědě, na poště, na úřadě, nebo prostě kdekoliv ve veřejném prostoru, zastaví známý/á (mluvíme o známém, kterého potkáte tak možná jednou za pět let a jehož/jíž úplně nepotřebujete vidět, nebo s ním vést konverzaci o svém životě) a začne se vás vyptávat na podrobnosti z vašeho života, které jsou mnohdy až nepříjemného rázu. Dotyčnou vyptávající osobou může být kupříkladu i známá vaší matky, nebo babičky, s tím, že musíte nějak reagovat na její: „Ty jsi ale vyrostl Honzíku, to není možné“ (ne paninko, nikdo nemládneme).
Tyhle situace se navíc jak na „potvoru“ dějí ve chvíli, kdy zrovna spěcháte, máte v hlavě množství jiných důležitých záležitostí, nebo jen prostě nemáte náladu se někým, koho uvidíte zase za dalších deset let (možná), nesmyslně tlachat.
Možná se vám vybaví moment, kdy na ulici vpovzdálí uvidíte osobu, kterou znáte, ale které se z nejrůznějších důvodů chcete vyhnout (jednoduše si s ní nemáte co říci, ale tato osoba s vámi bohužel ano). Jakoby mimoděk obrátíte směr chůze na jinou stranu, jako že jdete jinam, ale tato osoba vás střetne pohledem a prostě si vás najde. Vzniká z toho nádherně trapný moment.
Pro tyto „nucené“ konverzace jsou vůbec nejhorší místa jako čekárna u lékaře, nebo MHD. Zkrátka ty, ze kterých dotyčnému neutečete, ani kdybyste chtěli.
Konverzace začíná obligátními otázky typu: „Tebe jsem dlouho neviděl, jak žiješ?“ V hlavě si přehrávám myšlenky (jak ti mám shrnout svůj život v posledních třeba pěti letech, když to ani nechci dělat. Nechci ti vykládat, že řeším pracovní potíže, že má moje rodina zdravotní trable, do toho problémy při výchově dětí a jiné…), a nakonec odpovídám naprostým klišé: „Ale jo, dobrý…“
Někdy si říkám, proč onen člověk, který vás jinak pravidelně nekontaktuje, nebo se nesnaží s vámi kontakt udržovat, se najednou tak zajímá, nebo chce naráz tolik vědět. Odpověď je „nasnadě“: Chce námět pro další tlachání a klevetění s dalšími známými.
V další fázi konverzace se začínám vnitřně ošívat s pocitem, kdy už tahle trapná konverzace skončí, a já tě, človíčku, zase dalších 5-10 let nebudu muset potkat. Jenže dotyčný se nevzdává:„A máš už děti?“ „A kolik?“ „A jak v práci, máš aspoň dobrý plat, a kolik?“ „A jsi v nájmu, nebo v hypotéce?“ Co mu mám probůh odpovídat? Vždyť já mu tyto informace říkat nechci! Zase to možná znáte: abyste ze sebe něco smysluplného, a hlavně přijatelně slušného vyloudili, něco vyptávajícímu odpovíte. V duchu si ale říkáte: „Co ti je po tom, tvůj život mě taky nezajímá.“
Korunu svému štěbetění nasazuje ve chvíli, kdy se sice možná s předstíraným zájmem vyptává na podrobnosti z vašeho života, ale kdy své otázky formuluje jen proto, aby přes domnělý zájem o vás mohl desítky minut hovořit o svých problémech a naprosto vás zahltit zbytečnými, nepotřebnými a otravnými informacemi. Pak si jen říkáte: „Proboha, proč mi tohle povídá?“ „Sedím tady v čekárně s někým, koho nepotřebuju vidět, a ten mi pro zaplnění časového vakua vykládá rádoby vtipné historky ze svého života.“ No, pokud by šlo jen o historky, pak by to bylo ještě dobré. Bohužel nejklasičtější náměty pro nucené konverzace jsou zdravotní bolístky a problémy dotyčného. „Zachraň se, kdo můžeš!“
Nechci být ale vyloženě negativistický. Mnoho takto „náhodných“ uličních konverzací vzniká spontánně za zájmu obou stran, s tím, že z něj oba odcházejí s pocitem příjemně stráveného „pokecu“. Toto nemohu popřít. I tak si ale myslím, že těchto případů je spíše menšina.
Z tohoto řekněme příkladu plyne jedna zásadní skutečnost. Češi (a možná nejen oni), ale prostě lidé a člověk jako takový je tvor společenský. Společenskost však z tohoto úhlu pohledu spadá spíše do otravnosti, vlezlosti. Schválně někdy sledujte hovory lidí ve veřejném prostoru, kolik konverzací je skutečně dialogem. A kolik z nich je pouze monologem, kdy jeden z „konverzujících“ nejen, že nemá prostor se projevit kvůli potřebě druhého se „vymluvit“, ale pokud se blíže zadíváte, se tak zvláštně „ošívá“. Pravděpodobně se pousmějete a pochopíte, že proto, že by chtěl z konverzace nejlépe někam utéct.
Nenechte se zatlačit osobou, které nechcete říkat podrobnosti ze svého života. Pokuste se mu říct jen to, co chcete a nevadí vám „ze sebe“ vypustit. Nebo mu sdělte, že citlivější informace mu prostě říkat nebudete. Možná uvidíte, jak rychle nechtěná konverzace skončí.
