Článek
Než se nám narodilo druhé dítě, jezdil jsem s manželkou a synkem ponejvíce na dovolené po českých luzích a hájích, případně na Slovensko.
Před pár lety jsme jako cílovou destinaci objevili malebné městečko Vranov nad Dyjí. Z našeho města cesta asi na 3 hodinky, tudíž bylo nutné v horkých letních měsících naplánovat cestu tak, aby bylo možné s tříletým prckem alespoň jednou na delší dobu zastavit, a to nejlépe na oběd.
Cesta tam proběhla nad míru dobře, zastavili jsme se v příjemné pizzerii nedaleko za Brnem a v cíli cesty jsme byli okolo druhé hodiny v naprostém klidu díky spícímu synkovi.
Zpátky se rozhodlo, že tentokrát Brno prostě navštívíme, minimálně jeho předměstí. Plán byl následující: Z ubytování vyjedeme po snídani kolem 9:15. A jelikož naše klučičí ratolest v tu dobu bezmezně milovala vše, co souvisí s vláčky, pojede se do zábavního parku Olympia. Do místa, kde se mimo jiné nachází atraktivní vláčkodráha. Zároveň celý „podovolenkový výlet“ spojíme s obědem v místním nákupním centru. Skvěle promyšlené.
Jelikož byla polovina července, tak se udělalo horko jako zvíře s rohy a vemeny. Po příjezdu mě překvapila monstróznost parkovišť, které byly navíc označeny písmeny, jako v rámci parkovacích zón v centrech velkých měst. Inu, vůz jsme nechali na jednom z nich, mezi zábavním parkem a galerií.
K synkovu neštěstí byl víkend a vláček zrovna nejezdil. Tak jsme si alespoň prošli park a vlakovou dráhu, udělali fotečky do rodinného alba, zablbli si na dětském hřišti a kolem 11:30 se vydali všanc středisku, o kterém má žena už ve vchodě prohlásila, že „Toto je neskutečné bludiště, takové nemají ani v Kroměříži“.
Synátora zaujalo hlavně množství autíček, vlaků a motorek, do kterých když hodíte dvacetikorunu, tak vykouzlíte třicetivteřinovou dětskou chvíli radosti. Jenomže ta po vypnutí motorku skončí a chvíle pokračuje se slovy: „Tatínku, ja chci ještě, a ještě na tohle auto chci“. Nakonec tam necháte tři stovky. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali a přes tisíce výkladních skříni doputovali konečně do třetího patra, kde nás šlehlo do očí asi 38 restaurací všemožných, ale vlastně stejných chutí. Manželka začala být již lehce nervózní z času, který právě svítil na hodinkách a z niterného obsahu našich žaludků. Nakonec zvítězilo nějaké vietnamské bistro.
Po poměrně rychle spořádaném dlabanci se dalším úkolem v již poněkud nervóznější atmosféře, stalo urychlené nalezení cesty ven z „Olympijského“ bludiště. Synka samozřejmě již přemohla únava, a tak jsem jej chtě nechtě musel přenést na rukou k východu a k tomu ještě najít tu zpropadenou cestu ven.
Naštěstí se to zanedlouho, kolem 13 hodiny podařilo. Do obličeje nás však plesklo třicetistupňové horko a mě pak manželčina památná věta: „Pavle, můžeš mi říct, kde jsi nechal auto?“ Synek ještě dodal: „My dneska nedojedeme domů?“ V tu chvíli na mě padaly mdloby. Směrem k již hodně rozezlené drahé polovičce jsem se zmohl na vykoktání: „No já, já, asi jsem ho nechal… já nevím kde, kde je, určitě někde bude.“ V duchu mě přepadalo naprosté zoufalství. Vždyť my jsme se tu regulérně ztratili! Můj orientační smysl naprosto selhal.
Věděl jsem, že musím rychle jednat. Již značně ospalého a otráveného synka jsem vzal do náručí a jal se náš vehikl v lese automobilů hledat. Kolemjdoucí se museli na naše zmatené počínání dívat jako na zjevení. Po asi desetiminutovém zoufalství jsem syna a ženu ponechal u od nákupáku nedalekém KFC kiosku a jal se auto hledat sám se slovy manželky: „Jestli nedojedeš do 15 ti minut, tak si mě nepřej!“ Naprosto jsem jí chápal, neboť již v nastalém zmatku centra, mě nenapadlo si zkontrolovat mapu a GPS pozici.
To jsem nakonec učinil a dal se na zběsilý úprk po parkovišti. S vyplazeným jazykem jsem za 10 minut doběhl k našemu rozpálenému vozu. Ještě rychle zapnout klimatizaci a zachránit čekající ženu a dítě ze spárů Olympie. Stihl jsem to tak tak sice naprosto splaven, ale s hřejivým pocitem u srdce, že tady díky Bohu nezůstaneme.
Členové rodiny pak okamžitě usnuli a já si v duchu říkal: „Jestli tě ještě někdy napadne taková hloupost, jet nazdařbůh do Olympie a jím podobných center a neprostudovat si GPS, tak se radši rovnou bodni.“
