Článek
Bylo dusné, těžké ráno. Vzduch se skoro nehýbal, ale mně běhal mráz po zádech, když jsem slyšel hlas sestřičky z nemocnice: „Pane Novotný, stav vaší babičky se výrazně zhoršil. Doporučujeme, aby za ní rodina přijela co nejdříve.“
Babička pro mě vždycky byla víc než jen babička. Po smrti dědy byla ona tím pevným bodem, člověkem, u kterého jsem našel klid, radu i úsměv. Vzpomněl jsem si, jak mě jako malého brala na houby, učila vázat tkaničky a říkala: „Pamatuj, život je krátký, ale s dobrým srdcem je krásný.“
První, koho jsem volal, byla má sestra.
„Ahoj, ségro… poslouchej, babička je na tom zle, je na JIP. Prosím tě, máš to k ní jen sedmdesát kilometrů. Bylo by dobré, kdybys za ní zajela.“
Chvíli mlčela, pak začala: „No… mám teď hodně práce. A děti… a vůbec, není jisté, jestli mě pustí.“
„Pustí tě. Je to důležité. Myslím, že by jí to udělalo radost. Možná… to je poslední příležitost,“ řekl jsem tiše.
„No… já si to rozmyslím,“ odpověděla a v jejím hlasu nebylo ani kapky naléhavosti. Rozloučili jsme se a já se snažil věřit, že se přece jen rozhodne vyrazit.
Odpoledne mi volala teta. „Prosím tě, proč jsi říkal ségře, ať tam nejezdí?“
„Cože?“ nechápal jsem.
„No, ona říká, že jsi ji od toho odrazoval, že babička je slabá a návštěva by ji vyčerpala.“
Zůstal jsem stát uprostřed chodby, s mobilem v ruce a bušícím srdcem. Jak může říkat něco takového? Ještě před pár hodinami jsem ji prosil, a teď jsem podle její verze necitlivý bratr, co nechce, aby babičku viděla.
Volal jsem jí znovu.
„Ségro, proč to říkáš?“
„Já jen řekla, že jsi říkal, že to není úplně nutné,“ odsekla klidně.
„Nikdy jsem nic takového neřekl! Řekl jsem ti, že to JE důležité. A že by to babičce pomohlo.“
„No… asi jsem to pochopila jinak,“ pronesla, a tím rozhovor v podstatě ukončila.
Do nemocnice jsem jel sám. Seděl jsem u babiččina lůžka, držel ji za ruku. Byla slabá, ale oči se jí rozzářily, když mě uviděla.
„Tak jsi přišel, chlapče…“ zašeptala.
„Jasně, babi. Nikdy bych tě tu nenechal samotnou.“
Povídali jsme si tiše. Vyprávěl jsem jí, co je nového, i maličkosti – jak kvetou růže na zahradě, jak se sousedovi narodilo hříbě. Držel jsem se, ale když mi řekla: „Jsem ráda, že jsi tady. Možná naposled…“ – cítil jsem, jak mi do očí stoupají slzy.
Domů jsem se vracel pozdě večer, unavený a se zvláštním pocitem prázdnoty. Místo toho, aby tahle chvíle spojila rodinu, se mezi nás vkradla lež, která se šířila rychleji než pravda. A já věděl, že ji asi už nikdy úplně nesmažu.
Text je napsán dle příběhu autorova kamaráda, který něco podobného zažil. Pro větší autentičnost je psán v 1.osobě. Jména a postavy jsou fiktivní.
