Článek
Žít nad hospodou se zpočátku zdálo jako dobrodružství. Říkali jsme si, že to přece „nějak zvládneme“ – občasný hluk, pár opilců na chodníku, nic, co by se nedalo vydržet. Jenže realita byla jiná. Každou noc, skoro jako přes kopírák, se dole začala rozjíždět ta samá scéna: křik, zpěv falešných hlasivek, bouchání dveří, smích, který se měnil v hádku, a nakonec i ostré nadávky. Navíc se k nám otvory ve zdech a netěsnícími okny valil štiplavý pach marihuany. Já nebo přítelkyně jsme museli druhý den vstávat ve čtyři ráno do práce, a proto jsme se snažili alespoň jeden večer přespat v klidu. To se nám však měnilo v marný boj.
Jedné noci, kdy hluk dole neustával ani po půlnoci a už mi začínaly praskat nervy, jsem poprvé zavolal policii. Operátorka mě vyslechla, ujišťovala mě, že hlídka je kousek a přijede co nevidět. Skutečně – asi za čtvrt hodiny se před hospodou objevilo policejní auto. Vstal jsem z gauče, otevřel balkonové dveře a spolu s přítelkyní se naklonil, abychom viděli, co se bude dít.
Jenže to, co následovalo, nás oba šokovalo. Opilci, kteří se ještě před chvílí překřikovali a sprostě nadávali, se rázem uklidnili, jako by se nic nedělo. Policisté vystoupili z auta – a místo aby zjednali pořádek, začali se s nimi zdravit, podávat si ruce a smát se. Přítelkyně mě zatahala za rukáv: „Vidíš to? Oni se znají!“ A skutečně – atmosféra dole připomínala spíš setkání starých kamarádů než kontrolu hluku. Policisté si s nimi začali povídat, smát se jejich vtipům, a dokonce se k nim přidali v hlasitém pokřikování.
Stál jsem na tom balkoně jako opařený. Připadal jsem si úplně bezmocný – měl jsem pocit, že všichni dole jsou jedna parta, a my dva nahoře jsme ti otravní, co si dovolují chtít klid. Ta beznaděj mě dohnala k tomu, že jsem druhý den sedl k počítači a sepsal dlouhý e-mail na adresu místního oddělení policie. Popsal jsem v něm, co se noc předtím odehrálo, že jsme byli svědky toho, jak hlídka místo zásahu navázala družný rozhovor s těmi, na které jsem volal.
Odpověď přišla až po několika dnech. Byla vyhýbavá, plná úředních frází: „Policie hlídkuje dle zákona… každá situace je individuální… hlídka neshledala závadné jednání… občané si mohou stěžovat na krajské ředitelství…“ Četl jsem ty řádky znovu a znovu, ale nikde nebylo ani slovo k tomu, že by připustili nevhodné chování. Jen mlžení, žádné uznání toho, co jsme viděli.
Od té doby jsme už policii nikdy nevolali. K čemu taky? Měli jsme pocit, že bychom se akorát zesměšnili. Začali jsme raději spát se špunty v uších, pouštět si bílý šum, nebo když už se to nedalo vydržet, přespávali jsme u rodičů.
Nakonec jsme se po čase rozhodli z bytu odstěhovat. Bylo to finančně náročné, ale ulevilo se nám. Ten pocit, kdy stojíte na balkoně a díváte se dolů, kde ti, kdo vás noc co noc budí, se smějí spolu s těmi, kdo vás měli chránit – to je něco, co ve vás zůstane. Od té doby jsem pochopil, že spravedlnost není vždycky nestranná a že někdy si musíte pomoci sami, třeba i za cenu velkých změn.
A tak jsme našli nový byt, dál od hospod, dál od kouře a křiku, a hlavně dál od té hořké zkušenosti, která nám ukázala, jak moc může člověk pocítit bezmoc v místě, kde by měl mít domov.
Text byl napsán dle příhody rodinných příslušníků autora v podobném duchu. Jména a postavy jsou fiktivní.
