Článek
Alenu jsem považovala téměř za sestru. Znaly jsme se léta, naše děti si hrály spolu a my si důvěřovaly natolik, že jsme si vyprávěly i věci, které by se jinak nikdy neměly dostat na veřejnost. Věděla jsem o ní, že vyrostla v dětském domově, že kdysi podvedla svého muže a dokonce šla v devatenácti letech na potrat. Ona mi tyhle věci sama svěřila, když jsme seděly dlouho do noci nad vínem a mluvily o životě.
Pak se do ulice nastěhovala Markéta: veselá, otevřená a upřímná žena, se kterou jsem si okamžitě sedla. Nebylo v tom nic proti Aleně, prostě jsem měla ráda společnost a Markéta byla skvělá. Jenže Alena to viděla jinak. Od chvíle, kdy mě viděla s Markétou, jako by se mezi námi přetrhlo neviditelné pouto. Přestala se mnou mluvit a záhy jsem se doslechla, že o mně vykládá, že má dcera – narozená před pár měsíci – není manželova, ale že jejím otcem je náš „sexy soused“ Petr z rohového domu.
Zůstala jsem v šoku. Nejen proto, že to byla odporná lež, ale i proto, že tohle šířila někdo, komu jsem tolik věřila. Snažila jsem se to ignorovat, ale když jsem zaslechla od třetí osoby, že Alena o téhle lži mluví i před lidmi, kteří mě sotva znají, pohár trpělivosti přetekl.
Jedno odpoledne jsem se vydala k jejím dveřím. Otevřela a snažila se tvářit ledově klidně.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se s hraným nezájmem.
„Ano,“ řekla jsem a cítila, jak mi stoupá adrenalin. „Potřebuju ti říct, že jestli ještě jednou uslyším, že o mně šíříš ty svoje lži, začnu i já mluvit. A víš, o čem. O tvém dětství v dětském domově, o tom, jak jsi podvedla manžela, i o potratu, o kterém jsi mi sama vyprávěla. Pokud chceš válku, budeš ji mít. A věř mi, já se nezastavím, dokud nebude tvoje pověst v celé čtvrti rozcupovaná na kusy.“
Viděla jsem, jak ztratila barvu v obličeji. Bylo jasné, že si uvědomila, že mám v rukou něco, co by ji zničilo mnohem víc než její lži mě. Mlčela. A já, s klidným hlasem, dodala:
„Takže si rozmysli, komu se chceš mstít. Protože tohle je tvoje poslední šance držet jazyk za zuby.“
Od té doby Alena ztichla. Nepozdraví, neohlédne se, a já jí to oplácím stejnou měrou. Přátelství je mrtvé, ale moje rodina má klid. A já vím, že někdy se člověk musí postavit špíně špínou – jinak ho ta špína pohltí.
Příběh byl napsán dle zkušenosti kamarádky, která se sousedkou řešila podobný problém. Text je psán v 1.osobě a s fiktivními jmény a postavami.
