Článek
Ač jsem mužského pohlaví, ani já jsem se nevyhnul predátorskému jednání na seznamkách.
V minulosti byly sociální sítě jiného rázu, než dnes. Ve 20. letech 21. století žijeme v době Tik Toků, Instagramů, WeChatů a jiných, ve kterých ve spleti rozličného obsahu denně bezmyšlenkovitě scroolujeme. Je však čím dál více patrné, že obsah každého uživatele musí být více a více ověřený a není tak jednoduché se za někoho vydávat. Zvláště pak po odvysílání zmíněného, téměř revolučního dokumentu.
Internetová revoluce dala vzniknout prvotním seznamovacím programům, webům a aplikacím. Po zahájení milénia jakoby se s nimi roztrhl pytel. V letech 2003-2008 „letěl“ fenomén Libimseti.cz, na kterém jste se v naprosté většině profilů dozvěděli, jak ona osoba vypadá a jaké má zájmy, i tak však byla poměrně zněužitelná fotkami, na nichž osoba nefiguruje. Na této platformě jsem se s nejednou osůbkou seznámil, dokonce pak na krátko randil. Dlouhou dobu přežíval i v dokumentu „V Síti“ zmíněný seznamovací web Lide.cz, který měl dle mého názoru svá velká pozitiva, ale také negativa a nebezpečí. Právě absence povinnosti nahrání vlastních fotografií ze života skýtala velký prostor pro predátory s všemožnými úchylkami vůči nevinným a naivním dívčinám hlavně mladšího věku, které byly ještě snadněji zneužitelné jednáním predátorů (cílená sexistická konverzace a komunikace, nemístné návrhy, manipulace a nátlak).
Velkým fenoménem se pak stala webová aplikace, primárně určená pro chat s přáteli, ICQ. Uživatelé, kteří ICQ používali naprosto běžně, si možná vzpomenou na zelené lístečky, které značily, že jste online, červené - offline, nebo zelené, ale přeškrtlé - „nejsem tu“. Z nevinného chatu se však velmi jednoduše stávalo semeniště podvodníků a predátorů. ICQ jste si mohli založit naprosto jednoduše pomocí několika kliků a vyplnění základních údajů. Není třeba zdůrazňovat, že vše šlo udělat v naprosté anonymitě s použitím naprosto smyšlených údajů. Co bylo na ICQ přínosem a zároveň velkým nebezpečím, byla možnost zasílání jakéhokoliv obsahu (fotografií, videí…) bez JAKÉKOLIV kontroly.
V praxi se pak ICQ stávalo seznamovacím nástrojem („Ahoj, našel jsem si tě náhodně, pošleš mi fotku, já ti pošlu taky svoji“). Slovo dalo slovo a dvojice si začla chatovat, těšila se, až se zase jeden či druhý objeví v zelené barvě, nechávali si vzkazy, mohlo dojít i na rande.
Tento seznamovací nástroj byl však velmi jednoduše zneužitelný.
Osobní zkušenost mě dovedla k rozhodnutí urychleně ICQ odinstalovat.
V dobách puberty (mezi 15-19 rokem), tedy na střední škole, jsem ICQ hojně využíval, jak ke psaní se spolužáky, tak také k seznamování. Až jsem krutě vystřízlivěl. Nepřátele, o kterých jsem netušil, využili mé tehdejší naivity a zároveň určité „závislosti“ na této platformě.
A tak jsem jednoho dne obdržel zprávičku s milým obsahem od „slečny“, která se představila a velmi obratně argumentovala důvod, jakým na mě natrefila (přes kamarády, vyptala si kontakt, vídá mě tam a tam, a již chvilku se jí líbím). V naivitě pubertálního věku a v naději na vidinu vztahu, který jsem tehdy ještě pořádně neokusil (bylo mi 17 let), jsem se do konverzace s tajuplnou neznámou, nebezpečně ponořil. Samozřejmě mi zaslala i fotografii. Ani tak mi nebylo divné, že jen jednu. Samozřejmě se jednalo o snímek, který nepřátelé využili jako návnadu, a který normálně „stáhli“ náhodně z internetu z profilu kohokoliv.
A tak častost anonymního chatování s vidinou minimálně krásného rande nabylo kolosálních rozměrů. Dotyční nepřátele dokázali vytvořit dokonalý falešný obraz vybájené múzy, kterou baví rocková hudba, podobné filmy jako mě, nebo procházky přírodou. Predátorům pomohlo i to, že mě v té době znali, a tak mohli lépe zacílit na mé city a představy o ideální dívce.
Chatování trvalo asi dva až tři týdny. Nakonec se mým obratným nepřátelům mě podařilo vylákat na „rande“, na které jsem se samozřejmě dostavil na smluvené místo. Jednu chybu ale udělali. Jako místo setkání zvolili ne příliš pro rande typické, za nádražím, za místní „knajpou“. Tato jejich chyba mě možná zachránila. Na rande jsem se sice rozhodl jít, ale těsně před ním jsem začal nabývat pochybností, zda dotyčná múza je opravdu skutečná. Několik iniciálů v posledních dnech psaní začalo mé pochybnosti utvrzovat.
A tak jsem na smluvené místo šel velmi pomalu, obezřetně, vyzbrojen nejen rychlýma nohama, ale i kapesním nožíkem. Jak jsem se přibližoval k místu schůzky, stoupalo ve mě napětí. Každou minutou mi intuice více a více našeptávala, a byl jsem si již téměř jistý, že ona múza bohužel není skutečná, i když jsem se té představy nechtěl vzdát a byl jsem také více než zvědavý.
Pud sebezáchovy však přece jen převážil. Jak jsem se blížil k místu schůzky, nepřátele jsem zpozoroval asi 200 metrů od mě. V tu chvíli mi vše došlo. Dal jsem se na zběsilý úprk městem, později sídlištěm. Znal jsem je. Věděl jsem, že jsou minimálně tři nebo čtyři, a také jsem věděl, že bych proti nim neměl šanci (konfrontace s nimi by nemusela dopadnout vůbec dobře pro mé zdraví). Běžel jsem tak rychle až k domovu, že mě prostě nemohli chytit.
Tento příběh dopadl nakonec dobře, uvědomění přišlo za „pár minut dvanáct“.
Představoval jsem si, jak bych asi dopadl, kdybych jejich hru hrál až do úplného konce.
Od té doby jsem se těmto nepřátelům již dokázal vyhýbat. Naštěstí nebyli ze stejné školy.
Po čase jsem se s nimi potkal v jedné z hospod rodného města (již asi 7 let poté). Pochopili jsme se, že tehdejší spory byly dané pubertálním „nevybouřením“. Každopádně jsme si dali několik piv a staré spory spláchli.
Můj příběh však budiž varováním všem, kteří ve vidině seznámení nedostatečně ověřují profily a fakta o dotyčném.
