Článek
Můj snoubenec Tomáš mi vždycky říkal, že jeho máma je „svá“. Že má ráda barvy, světýlka, figurky, prostě všechno, co jí dělá radost. Já mu na to vždycky odpovídala:
„To je fajn. Jen doufám, že neplánuje přijet a přestavět mi obývák.“
Když mě poprvé navštívila, snažila jsem se být milá. Upekla jsem koláč, naaranžovala květiny (živé, pochopitelně), zapálila svíčku. Chtěla jsem, aby se cítila vítaná. Jenže po pěti minutách jsem pochopila, že můj „minimalismus“ je pro ni synonymem slova „pustota“.
Rozhlížela se po obýváku, mhouřila oči a pak spustila:
„To je všechno? Vy tu bydlíte, nebo si to teprve pronajímáte?“
Tomáš se zasmál, já taky – tak trochu nuceně.
„My jsme spíš pro střídmost. Každá věc má svoje místo,“ vysvětlovala jsem.
Tchyně, paní Jana, se pousmála tím způsobem, který člověka nutí napnout všechny nervy.
„Střídmost, jo? No, já říkám, že domov má být teplý. A tohle…“ rozhlédla se, „…to je jak kancelář po rekonstrukci.“
Nadechla jsem se. Počkala. Vydechla.
„Tak hlavně, že se tu cítíme dobře,“ řekla jsem s úsměvem, i když jsem měla chuť schovat vázu s orchidejí, aby na ni už neukazovala.
Tomáš se snažil odvést řeč jinam, ale tchyně měla zjevně chuť pokračovat.
„Víš, Verunko, kdybys tam dala aspoň nějaký pěkný obrázek – třeba andílka, nebo citát o lásce. To by ten byt hned prokoukl.“
„Citát o lásce?“ zopakovala jsem po ní.
„No třeba – Láska je, když spolu mlčíte a přesto si rozumíte,“ dodala zasněně.
Tomáš se dusil smíchem. Já se dusila jinak.
---
Uběhl asi měsíc, když jsme byli pozváni k ní do nového bytu po rozvodu.
„Jsem zvědavá,“ říkal Tomáš cestou. „Máma si to tam prý zařídila po svém.“
„Po svém,“ zopakovala jsem a už se mi trochu stáhl žaludek.
Když nám otevřela, usmívala se od ucha k uchu:
„Tak pojďte dál, děti! Ať vidíte, jak se to má dělat!“
Vstoupili jsme… a mně se na okamžik zastavil dech.
Byt vypadal jako sraz všech svatých a pohádkových bytostí. Na komodě stálo nejméně deset andílků různých velikostí, z poličky koukala keramická sova, na zdi viselo několik srdíček s nápisy „Domov je tam, kde je láska“ a „Rodina je všechno“. K tomu umělé květiny, barevná světýlka a ubrus s krajkou.
„Tak co říkáš?“ zeptala se hrdě.
Nemohla jsem si pomoct. Prostě jsem vyprskla smíchy.
„Promiňte,“ snažila jsem se popadnout dech, „já jen… to je… no, hodně osobité.“
„Osobité?“ zeptala se podezřívavě.
„Ano, velmi… výrazné,“ dodala jsem diplomaticky, i když bych spíš použila slovo muzeum kýče.
Tchyně se ale zatvářila dotčeně.
„Tohle má duši! To není žádná studená galerie, kde se bojíš něco položit,“ pronesla s gestem směrem k andílkům.
„Ano, to chápu,“ kývla jsem, „ale třeba těch andílků je tu… požehnaně.“
„Aspoň tu chrání domov!“ odsekla.
„Nebo na sebe brzy začnou padat,“ špitla jsem, ale bohužel nahlas.
Tomáš si dal dlaň na čelo.
„Holky, prosím vás,“ začal smířlivě. „Nemůžete se prostě shodnout, že každá máte jiný vkus?“
„Vkus?“ ozvala se tchyně. „To není o vkusu, to je o srdci!“
„A taky o prostoru,“ dodala jsem. „Tady se to andílkům už trochu tísní.“
Chvíli bylo ticho. Pak se rozesmál Tomáš. A kupodivu po chvíli i jeho máma.
„No dobře,“ mávla rukou. „Ty to máš jak v katalogu, já jak na pouti. Hlavně, že se to nepomíchá.“
Od té doby se z nás s Janou nestaly kamarádky, ale naučily jsme se spolu existovat. Když přijde k nám, vždycky řekne:
„To je tu pořád tak prázdné,“
a já na oplátku:
„A u vás pořád tolik andílků?“
Obě se usmějeme. Vím, že mě bere takovou, jaká jsem. A já ji vlastně taky – i s celou její sbírkou nebeských hlídačů.
A přestože by mě nikdy nenajali jako designérku do jejího bytu, musím uznat jedno – duši má ten její cirkus rozhodně velkou.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a dialogy jsou v příběhu smyšlené.
