Článek
Když mi ráno zazvonil telefon a ozval se hlas pana učitele Dvořáka, trochu se mi sevřel žaludek. „Paní Nováková, mohl bych s vámi po vyučování krátce mluvit o Vlastíkovi?“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem, i když jsem vůbec netušila, co se mohlo stát. Vlastík nikdy neměl problém s chováním. Pokud už někdy přišel domů s pokřiveným úsměvem, přisuzovala jsem to obyčejné dětské únavě.
Seděla jsem odpoledne naproti učiteli a dívala se na jeho vážný výraz. Na stole ležely sešity, školní deník a dvě jablka – jedno nakousnuté.
„Paní Nováková,“ začal pomalu, „včera došlo mezi Vlastíkem a spolužákem Milanem k fyzickému konfliktu. Kluci se poprali. Nic až tak vážného, ale přesto…“
„Poprali?“ vyhrkla jsem. „To musí být omyl. Vlastík? On by přece…“
Učitel zvedl ruku. „Rozumím. Znám ho. Vím, že je klidný. Jenže obě strany říkají něco jiného. Milan tvrdí, že ho Vlastík sprostě urážel, Vlastík zase, že Milan o něm řekl něco velmi ošklivého. Prý kvůli holce ze třídy.“
Byla jsem zmatená. Holka? V deseti letech? Ale spíš než smích mi naskočila husí kůže. „A co přesně řekl?“ zeptala jsem se tiše.
Učitel se odmlčel, jako by váhal, jestli to má vůbec opakovat. „Paní Nováková, Milan prý Vlastíkovi řekl, že jeho otec utekl, protože měl dost takové nuly, jako je on. Že vaše rodina je k smíchu. A že se s ním Tereza baví jen z lítosti.“
Musela jsem se zhluboka nadechnout. Vlastík o svém otci nikdy moc nemluvil – odešel, když mu byly čtyři. Snažila jsem se mu vytvořit bezpečný svět, bez posměchu a studu. A teď tohle.
„Chápu,“ řekla jsem pomalu, i když jsem cítila, že mi hoří tváře. „Takže on se prostě bránil.“
Učitel přikývl. „Možná ano. Jen chci, abyste věděla, že situaci sledujeme. Ale bude potřeba, aby si s tím kluci promluvili.“
Kývla jsem, poděkovala – a v hlavě mi to vířilo. Všechno do sebe najednou zapadlo. Ta jeho tichost poslední týdny, nechuť chodit do školy, večery, kdy jen seděl u lega a nechtěl mluvit.
Když jsem vyšla z kabinetu, nemohla jsem to nechat být. Zastavila jsem se rovnou u dveří s nápisem Ředitelna.
„Paní řediteli,“ oslovila jsem ho hned ve dveřích. „Omlouvám se, že jdu bez ohlášení, ale musím s vámi mluvit. Týká se to mého syna.“
Ředitel Polák byl muž z těch klidných, uhlazených typů, co se snaží nikoho neurazit. Poslouchal mě, přikyvoval, občas poznamenal: „To je samozřejmě nepříjemné,“ nebo „Znáte to, děti někdy přeženou…“
Ale já už věděla, že tohle není jen dětská hádka. „Pane řediteli,“ řekla jsem tiše, „já mám podezření, že se Vlastík stal obětí šikany. A možná to trvá už delší dobu.“
Zvedl obočí. „To jsou silná slova, paní Nováková. Ale slibuji, že to prošetříme.“
Jeho diplomatický tón mě skoro rozčílil. Věděla jsem, že to „prošetříme“ často znamená „počkáme, až se to uklidní“. Jenže já už čekat nehodlala.
Když jsem večer seděla s Vlastíkem u večeře, mlčel. Nakonec jsem mu položila ruku na rameno.
„Vlastíku, vím o té rvačce. Pan učitel mi všechno řekl.“
Ztuhl. Pak se mu zaleskly oči. „Já nechtěl, mami. On to řekl před všema. Že táta utekl, protože se za mě styděl. A Tereza se smála.“
„Vím,“ zašeptala jsem. „A udělal jsi dobře, že ses bránil.“
Ten večer jsem usínala s těžkým pocitem, ale i s jistotou. Už nikdy nedovolím, aby mé dítě muselo snášet ponížení jen proto, že je slušné.
A jestli to ve škole nepřestane, budu to řešit jinak.
Razantněji. Až tam o mně uslyší celý kraj, pokud bude třeba.
Protože když jde o dítě, žádná matka by neměla mlčet.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy rodinné příslušnice. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
