Článek
Sedl jsem si na lavici naproti dveřím, kde se střídali lidé s obvazy, berlemi i unaveným pohledem. Všichni působili stejně — trochu zlomeně, trochu smířeně. V rohu seděl starší pán. Měl hůlku, kabát přes kolena a oči, které působily klidně, skoro vyrovnaně.
„Taky čekáte na rameno?“ zkusil jsem prolomit ticho. Nebyl jsem totiž zvyklý mlčet, mám rad konverzace i s neznámými lidmi.
Pousmál se. „Kéž by jen rameno. Já už tady chodím tak často, že mě tu zdraví jménem. Rentgen je můj druhý domov.“
Zasmál jsem se, ale hned mi došlo, že to není úplně vtip. „To mě mrzí. To musí být těžké.“
Pokrčil rameny. „Těžké? Víte, mladý muži, všechno je těžké, dokud si člověk myslí, že to má trvat věčně.“
Zarazil jsem se. Ta věta se mi zabořila do hlavy. „Jak to myslíte?“
„Podívejte,“ opřel se o hůl a lehce se naklonil ke mně. „Já mám artrózu, cukrovku, bolí mě kolena a oči už skoro neslouží. Ale víte co? Každý den se probudím a jsem vděčný, že to pořád trochu bolí. Protože to znamená, že ještě žiju.“
Chvíli jsem mlčel. Všichni kolem se dívali do země nebo do telefonu, ale já nemohla odtrhnout oči. V jeho slovech bylo víc síly než v celé místnosti dohromady.
„Já si pořád stěžuju,“ přiznal jsem. „Na bolavé rameno, práci, počasí… A vy to berete úplně jinak.“
Pousmál se, tentokrát vřele. „Pane jo, já si taky stěžoval. Před třiceti lety. Pak mi umřela žena. A já pochopil, že tělo bolí vždycky, ale duše… ta bolí nejvíc, když člověk zapomene děkovat.“
Byla to věta, která se mi zaryla pod kůži. Cítil jsem, jak se mi hrnou slzy, ale on se tvářil, jako by řekl něco úplně obyčejného.
V tu chvíli ho zavolali dovnitř. Zvedl se pomalu, s důstojností, a když procházel kolem, lehce se dotkl mého ramene. „Nebojte, to rameno přejde. Ale nenechte se sežrat tím, co vás trápí. To je horší než jakákoli zlomenina.“
Když jsem o půl hodiny později odcházel z nemocnice, vítr mi foukal do tváře a v kapse mi šustil papír s výsledkem. Ale najednou mi to bylo jedno. Ten den jsem pochopil, že bolest je jen připomínka, že jsme pořád tady — a že vděčnost může být silnější než diagnóza.
Příběh byl napsán dle osobní zkušenosti autora.
