Článek
Během těch dnů jsem si připadala jako na dovolené v ráji. Jenže návrat domů mě uzemnil rychleji než přistání letadla bez podvozku. Moje dcera Anička, která dřív s chutí jedla brokolici i pečené ryby, teď seděla u stolu, koulela očima a na můj pokus o zdravý oběd reagovala slovy: „Fuj, tohle babička nevaří. Babička dává jen řízky, hranolky a čokoládu k snídani.“
V první chvíli jsem si myslela, že přehání. Ale čím víc mluvila, tím víc mi bylo jasné, že z mých dvou dnů odpočinku bude ještě dlouho „přechozená“ pohroma.
„Aničko, co jste celý víkend jedly?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„No… ráno jsme měly čokoládový krém na palačinkách, pak babička říkala, že obědvat nemusíme, protože jsme si daly brambůrky, a večer jsme měly párky a zmrzku,“ odpověděla bezelstně.
„A co zelenina?“
„Babička říkala, že to je jen tráva pro králíky.“
V ten moment jsem si připadala, jako bych dostala facku z druhé ruky. Tchyně sice vždycky tvrdila, že má děti „na háku“ a že se s nimi musí člověk domluvit, ale netušila jsem, že její pojetí hlídání znamená rozmazlovací víkend plný tuku a cukru.
Když jsme se večer setkaly, snažila jsem se zůstat klidná.
„Tak jak jste to zvládly?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď tušila.
Tchyně se samolibě usmála: „Ale Jituško, úplně v pohodě! Byly jsme jak dvě parťačky. Já řízky, ona hranolky, všechno snědla. A bez jediné slzičky.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Jenže ona teď nechce jíst nic z toho, co jí vařím já. A tvrdí, že zelenina je tráva.“
Tchyně se zasmála: „Ale no tak, to byla sranda! Já přece vím, že jí to cpeš. Aspoň si o víkendu odpočinula. Dítě se má taky trochu rozmazlovat.“
„Rozmazlovat ano,“ odpověděla jsem klidně, „ale ne kazit. Teď se hádáme kvůli každému jídlu. Když vidí mrkev, dělá, že zvrací. Říká, že ‚babička by tohle nikdy neuvařila‘.“
Tchyně pokrčila rameny.
„A co jako? Děti rostou z lásky, ne z brokolice. Ty ji furt jen nutíš, aby byla dokonalá. To nemáš nechat!“
V tu chvíli jsem ztratila trpělivost.
„Jde o to, že ji vychovávám k tomu, aby jedla pestře. A vy mi to během jednoho víkendu zboříte. Myslela jsem, že chápete, že nechci, aby žila na párkách.“
Tchyně se uraženě ohradila:
„Já ti ji nekrmím každý den! Byla u mě poprvé a hned děláš, jakobych jí cpala jed každý den. Trocha zmrzliny ji nezabije.“
„Trocha ne,“ přikývla jsem, „ale když mi dítě po víkendu tvrdí, že voda je nudná a chce jen malinovku, tak to problém je.“
Doma jsem pak slyšela Aničku, jak si u večeře polohlasem brblá:
„Babička by mi k tomu dala aspoň kečup. Ty nic nechápeš, mami.“
Přisedla jsem si k ní a jemně ji pohladila po vlasech.
„Víš, broučku, babička tě má moc ráda, ale každý dělá věci jinak. Ona to myslela dobře, ale maminka se snaží, aby ses cítila dobře každý den, nejen o víkendu.“
Podívala se na mě vážně a pak dodala s odzbrojující upřímností:
„Já vím, mami… ale babička má prostě lepší jídla. U tebe to vždycky nějak chrupne.“
Rozesmála jsem se, i když jsem měla chuť brečet. Z mého výletu zůstal jen veselý zážitek pro tchyni, zkažené chutě pro dceru a pro mě lekce, že příště buď pojedu bez výčitek – nebo si hlídání radši zařídím jinak.
Od té doby jsme s tchyní stanovily jasná pravidla. Žádné hranolky, žádné „babiččiny diety“. Jen občasná výjimka. Ale i tak – pokaždé, když vidím Aničku s bramborem v ruce, čekám, kdy se zeptá:
„A kde je k tomu kečup, mami? Vždyť babička by věděla…“
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a dialogy jsou v příběhu smyšlené.
