Článek
Když mi tchyně oznámila, že si pořídila psa, jen jsem se usmála.
„To je hezké, mami,“ řekl můj manžel a já dodala:
„Aspoň nebudete sama.“
V duchu jsem si říkala – hlavně ať ho nevozí k nám. Jenže to jsem se spletla.
Přijela hned příští víkend.
„Podívejte se na mého Maxíčka!“ zvolala, sotva otevřela dveře. V rukou držela drobného yorkshira s mašličkou.
„Ten je… no, roztomilý,“ řekla jsem s nuceným úsměvem.
„Však počkej, až se rozkouká, on je plný energie!“
A byl.
Ještě než jsme si stihli sednout ke kávě, pes už skákal po gauči, tahal polštáře a snažil se očichat všechno, co našel. Včetně mých pantoflí.
„Mami, prosím tě, podrž si ho,“ řekl Petr, „Jana má ráda pořádek.“
Tchyně se jen zasmála:
„Ale no tak, vždyť je to jen malý pejsek. Trocha nepořádku ještě nikoho nezabila.“
Zhluboka jsem se nadechla. Dobře, přežiju to. Je to jen návštěva.
Když ale Maxík začal štěkat na každé šustnutí, a pak si s úžasnou lehkostí označkoval roh u jídelního stolu, moje nervy se začaly napínat.
„Mami!“ zvedl hlas Petr, „on ti tady čůrá!“
Tchyně pohodila rukou:
„Ale prosím tě, to je jen maličkost. Uklidíme to.“
Uklidila to… ubrouskem. A nechala ho v koši. Bez sáčku.
Po obědě, který jsem se snažila přežít bez výbuchu, jsem slyšela podezřelé křupnutí z obýváku.
Běžím tam – a vidím, jak Maxík nadšeně žvýká kabel od nabíječky.
„To si děláš legraci!“ vykřikla jsem.
„Maxíku! Fuj!“ přiběhla tchyně, ale místo omluvy se začala smát.
„No jo, tak si to přece pojď zkontrolovat, třeba to ještě půjde spravit.“
V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně hromadí tlak. Už jsem otevírala pusu, že jí vysvětlím, že pes u nás prostě být nemůže. Jenže ona mě předešla.
Podívala se po bytě, po mém naleštěném stole, po naleštěné podlaze a ironicky pronesla:
„Vidíš, miláčku, tak si ti ten tvůj dokonalý domeček aspoň trochu pokřtil! Hahaha!“
Ta věta. Ten tón. To pohrdání v jejím hlase.
Zamrzla jsem.
„Co jsi to řekla?“
„Ale no tak, nebuď taková puntičkářka, Jana. Takhle by se žít nedalo. Trochu bordelu přece patří k životu.“
V ten moment jsem se už neovládla.
„Tak víš co? Vezmi si svého psa, svoje rady a ten tvůj ironický smích – a běž. Okamžitě.“
Tchyně zůstala stát s otevřenou pusou.
„Prosím?“
„Ano, slyšela jsi. V tomhle domě je pořádek, a já si to tak přeju. Jestli ti to vadí, dveře jsou támhle.“
Petr ztuhl, ale neřekl ani slovo. Tchyně si uraženě vzala Maxíka, hodila kabelku přes rameno a práskla dveřmi.
Doma bylo pak ticho. Dlouhé, napjaté ticho.
Petr se ke mně otočil:
„Víš, že to trochu přehnala…?“
„Ne, lásko,“ přerušila jsem ho, „tentokrát ne. Já mám právo chránit svůj domov.“
Trvalo několik týdnů, než se ozvala znovu. Tentokrát opatrně.
„Můžu se někdy stavit na kávu?“
„Můžeš,“ řekla jsem klidně. „Ale bez psa.“
Od té doby to dodržuje. A když se snaží začít sarkastické poznámky o „dokonalém domečku“, vždycky ji zarazím jediným pohledem.
Protože ten den jsem se naučila něco důležitého – čistota se dá udržet jen tam, kde si nastavíš hranice. I kdyby šlo o tchyni.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
