Článek
Jmenuju se Jitka, je mi jednatřicet a mám jedinou dceru Johanku. Je jí šest, je trochu divoká, pusa jí jede rychleji než nohy, ale je to zlaté dítě se srdcem na dlani. A pak je tu tchyně Staňka – sedmdesátiletá dáma ze „staré školy“, která věří, že svět drží pohromadě hlavně pravidla, tabulky a pevný režim. City jsou pro ni něco, co se má dávkovat opatrně, aby se dítě nerozmazlilo.
Osud tomu chtěl, že je už dva roky vdova. Najednou měla víc času, víc energie a – jak se později ukázalo – i víc potřeby zasahovat do našeho života. Dřív Johanku hlídala moje máma, ale tentokrát onemocněla a my s Davidem už měli zaplacený pobyt. Tak jsme dali za vděk Staňce. Přiznávám, že jsem měla stažený žaludek.
„Mami, já k babičce Stance nechci,“ fňukala Johanka večer před odjezdem a žmoulala lem pyžama.
„Bude to jen na dvě noci, beruško. Babička tě má ráda,“ uklidňovala jsem ji, i když jsem sama zněla docela nejistě.
Z počátku jsem propadla pocitu klidu. Víkend ale proběhl i spolu s několika vyčítavými telefonáty.
„Jitko, ona mi nechce jíst polévku. Dělala jsem ji přesně podle receptu,“ hlásila tchyně hned v sobotu v poledne.
„Tak jí dej třeba jen rohlík, Staňko. Ona občas stávkuje,“ snažila jsem se o lehkost.
„Rohlík? To není oběd. Dítě musí jíst teplé!“ uzavřela tónem, který nepřipouštěl diskusi.
Odpoledne další hovor.
„Na procházce mě neposlechla na slovo. Chtěla běžet napřed.“
„Je živá, víš…“
„Živá, nebo prostě jen nevychovaná?“ odsekla.
S Davidem jsme se na sebe jen dívali a uklidňovali se, že je to prostě její styl. Věřila jsem, že láska k vnučce převáží nad touhou po disciplíně.
V neděli odpoledne jsme přijeli pro Johanku. Vyběhla ke mně a objala mě tak pevně, až mě píchlo u srdce.
„Mami!“
„Tak co, zvládly jste to?“ usmála jsem se opatrně na Staňku.
Tchyně se narovnala, z kabelky vytáhla složku a s vážnou tváří ji položila na stůl.
„Tady máte seznam pravidel pro Johanku. Sepisovala jsem to celý víkend po večerech.“
Zůstala jsem stát jak opařená.
„Seznam… čeho?“
„Výchovy. Jídlo, oblékání, režim spánku, tablet maximálně půl hodiny denně, žádné odmlouvání, jasná pravidla komunikace,“ vyjmenovávala, jako by předávala stavební povolení.
David si papíry prohlížel a nevěřícně se usmál.
„Mami, to myslíš vážně?“
„Smrtelně. Vaše holčička je krapet rozmazlená. Měli byste s tím něco dělat. Já to myslím dobře.“
Cítila jsem, jak se mi žene krev do tváří.
„Staňko, my ti děkujeme za hlídání, ale tohle je naše dcera.“
„A moje vnučka. A potřebuje pevnou ruku,“ odvětila chladně.
Doma Johanka mlčela víc než obvykle. Večer si ke mně vlezla do postele.
„Mami, babička pořád křičela, že se mám chovat jako slečna,“ šeptala.
„A chovala ses?“
„Snažila jsem se… ale ona chtěla, abych byla jiná.“
Objala jsem ji a cítila směs vzteku a lítosti.
Hned v pondělí jsme Staňce volali.
„Jsme ti vděční, ale ten seznam byl přes čáru,“ začal David.
„Já jen říkám pravdu. Vaše holčička je nevychovaná,“ zněla její suchá odpověď.
„Není. Je jen dítě,“ vyhrkla jsem.
Chvíli bylo ticho. Pak dodala:
„Za tím, co jsem napsala, si stojím.“
Položila jsem telefon a poprvé v životě jsem cítila, že mezi námi vyrostla zeď.
Teď už vím jedno jistě. I kdybychom měli rušit dovolené a střídat se v práci, Johanku ke Staňce na noc už nedám. Ne kvůli zlobě, ale kvůli klidu mé dcery.
A když se mě Johanka včera zeptala:
„Mami, prosím tě, k babičce Stance už na noc nechci, jo?“
pohladila jsem ji po vlasech a odpověděla:
„Neboj se, holčičko. Už nemusíš.“
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
