Článek
Vzniku táborů nucených prací (TNP) předcházela mezivládní dohoda o těžbě uranových rud mezi ČSR a SSSR z 23. 11. 1945. Na jejím základě byl založen národní podnik Jáchymovské doly specializovaný na dolování uranové rudy. Když se řízení ujali sovětští poradci, začalo jít všechno od desíti k pěti. Docházelo především k neefektivní těžbě, kdy byla mechanizace nahrazována vyšším počtem horníků. Investice byly znehodnocovány a hlavně kvůli totální absenci bezpečnostních předpisů trpělo zdraví horníků a dokonce se množily smrtelné úrazy. Vznikl tak nedostatek pracovních sil, zvláště když přestávali být využíváni němečtí zajatci. Bylo třeba je nahradit z vlastních zdrojů.
V roce 1949 začaly vznikat první TNP u uranových dolů v ČSR (na Jáchymovsku, Příbramsku, Horním Slavkovsku) na základě zákona č. 247/48 Sb., o táborech nucené práce a existovaly až do roku 1954. Bylo jich celkem pět. Přesouváni do nich byli jednak političtí vězni i běžní kriminálníci. V táborech se jim říkalo chovanci. Tábory pak stály v blízkosti uranových dolů a trestanci v nich rubali strategickou horninu pro SSSR. Jejich budování probíhalo za pomoci sovětských poradců.
Od roku 1951 se pak TNP začaly v rámci sjednocování „rušit“ a přeměňovat na nápravně pracovní tábory (NPT). Tyto existovaly až do šedesátých let (poslední zanikly v r. 1961). Do roku 1953 bylo takových uranových NPT postupně zřízeno 18.
Byly určeny pro komunisty označované nejhorší zločince, mezi něž patřili především političtí vězni, kteří prošli krutými procesy. Režim tu vedle nich umísťoval i kolaboranty, německé válečné zločince, gestapáky. Docházelo tak k absurdním situacím, kdy spolu seděli bývalí nepřátelé - váleční hrdinové jako např. bývalí piloti, vojáci a odbojáři proti Hitlerovi a zároveň nacističtí zločinci. S těmi se kupodivu zacházelo podstatně lépe. Vedení táborů navíc dosazovalo do své samosprávy těžké zločince, např. vrahy, kteří měli mj. v popisu práce fyzicky napadat politické vězně. Z hlediska strany byli totiž mnohem důvěryhodnější. „Kápové“, kteří měli na starost vedle teroru též organizaci na svém úseku, byli pomocníky dozorčího personálu. Ti se chovali mnohdy hůře než samotní dozorci.
Tábory bývaly obehnány dvojitým, někdy trojitým plotem z ostnatého drátu vysokým 3,5 metru, v noci osvětleným. Děsivě působily i 6 metrů vysoké strážní věže (tzv. špačkárny), v nichž hlídkovali ozbrojení dozorci se samopaly. Z vnitřní strany plotu pak bylo vyměřeno a označeno šestimetrové pásmo, ve kterém mohli být vězni bez varování ihned zastřeleni.
Základními stavebními kameny lágrů byly nízké dřevěné baráky pro mukly a personál, v jejichž centru se nacházel tzv. „apelplatz“. Na něm se vedle pravidelných nástupů třikrát denně konaly rovněž nástupy mimořádné kombinované např. s preventivními prohlídkami apod. Dá se říci, že se jednalo o legalizovanou šikanu. Není tajemstvím, že pracovní a životní podmínky v lágrech byly naprosto otřesné. Hygienická zařízení byla nedostatečná, chyběly pracovní oděvy. Na jednoho vězně připadalo 2,5 metru čtverečního prostoru, někteří neměli ani vlastní postel. Spodní prádlo se měnilo po čtrnácti dnech, někdy ale až po pěti týdnech.
Soudruzi se v mnohých ohledech nechali inspirovat koncentračními tábory. Podobné byly často i nápisy nad vstupními branami lágrů. Třeba tábor „Vojna“ měl nad branou rudé přivítání: „Prací ke svobodě“, což dalo vzpomenou na notoricky známé „Arbeit macht frei“.
Komunistickými lágry prošlo na 65 tisíc trestanců, z čehož přibližně polovinu tvořili političtí vězni, kteří, jak již bylo naznačeno, zažívali největší útlak jakožto nejhorší nepřátelé režimu. Ponižování a šikana byla na denním pořádku v podobě zbytečných sčítacích nástupů několikrát denně, přidělování zbytečné buzerační práce (přenášení kamenů z jedné hromady na druhou, apod.). Dalším šikanózním prvkem vůči „politickým“ bylo např. krácení dávek jídla.
Specifickým a velmi krutým trestem bylo umísťování vězňů do tzv. korekce. Jednalo se o ještě příšernější místnosti, než v barácích, ve kterých vězňové žili. V korekcích se netopilo a spalo se na betonových podlahách. Vězni někdy bývali svazováni do kozelců. Proslulá byla např. korekce v táboře Bratrství (vznikl v roce 1950) umístěná do dřevěné boudy podsklepené betonovým bunkrem. Na holé podlaze leželo i dvacet vězňů, často i ve vlastních výkalech. Teplá strava se zde vydávala jen jednou za tři dny. Nebylo výjimkou, že vězni pracovali i 16 hodin denně. V táboře „Prokop“ měli korekci přezdívanou „Ledový dům“, kde bývali vězni přikováni vkleče k podlaze.
Strašlivé podmínky v podobě zimy, vyčerpávající práce, nedostatku jídla, chybějící hygieny spolu se surovým zacházením, si vybraly svou daň. Výsledkem byla velmi častá onemocnění vězněných, nezřídka kdy i smrt. I nemocní museli fárat do dolu. Když jim skončila šichta, dozorci je svázali a ponechali na volném prostranství za jakéhokoliv počasí, aby se prý na čerstvém vzduchu „rychleji uzdravili“. Ty zdravé zase soudruzi dozorci z SNB pro zábavu budili po nočních směnách. Za drobná provinění museli odsouzení stát venku i v tom nejhorším počasí několik hodin, třeba i po kolena ve sněhu, než utrpěli omrzliny.
Docházelo i k mučení vězněných, na kterém se podílely táborové složky StB. To se týkalo např. útěkářů, jejich kompliců apod. Mezi nejběžnější formy týrání patřil táborový pranýř, na němž trestaný mukl musel v jakémkoliv počasí stát v chatrném oblečení i několik dnů, a to všem na očích pro výstrahu. Dozorci k tomu takto zostuzeného ještě polévali vodou nebo jim sebrali boty. Z těchto praktik měli vězni doživotní zdravotní následky.
Ještě hůře se však na jejich zdraví podepsala samotná těžba. V uranových dolech čelili trestanci častým úrazům, a jelikož neměli téměř žádné ochranné pomůcky, vdechovali zvířený prach a čelili radiaci. Vysoké procento těchto nedobrovolných havířů pak onemocnělo rakovinou.
Nutno navíc dodat, že čím hůře se dozorci k reakcionářům a nepřátelům režimu chovali, tím měli vyšší odměny.
Hrůzostrašně působí i prohlášení většiny těch, kteří měli zkušenost jak z lágrů nacistických, tak i těch komunistických. Ti měli za to, že v těch německých byly podmínky lepší. Když v roce 1950 navštívila tábor Vojna v Příbrami komise, musela do zápisu uvést: „Někteří ze soudruhů, kteří prošli za okupace německé koncentrační tábory, tvrdí, že takových špatných koncentračních táborů v Německu nebylo“.
Komunistickým lágrem prošlo mnoho velkých osobností. Mimo jiné například páter František Lízna, který v roce 2017 obdržel cenu Paměti národa. Františka Líznu poslala komunistická justice do vězení celkem pětkrát. Poprvé když roztrhal sovětskou vlajku. To mu bylo osmnáct a psal se rok 1960. Později seděl za opuštění republiky, šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních.
„Bylo zapotřebí postupovat proti tomu systému – národ je skleslý, čtyřicet roků bude trvat, než vymře, aby tady nastala nová generace, která bude stát jasně za mravními hodnotami. Tak jsem to viděl,“ vysvětluje Lízna, který v sobě nezapře kněze, povolání, které až do roku 1989 nemohl vykonávat. A protože nemohl dělat ani řadu jiných věcí, pokusil se emigrovat. Pracoval na poště a nakládal balíky do Rakouska. Schoval se mezi pytle a věřil, že projede. „O půlnoci mě z toho vagonu vytáhli. Nevím, co se mohlo stát, asi jsem chrápal, od té doby mám trauma z chrápání,“ říká s tím, že dostal rok vězení.“
Když František Lízna zrovna neseděl ve vězení, pracoval s mentálně a tělesně postiženými, zároveň začal vykonávat dlouhé pěší poutě. Nachodil tisíce kilometrů. V té době překonal i rakovinu. Vězení bere jako školu života.
„Když teď přemýšlím, zda mám děkovat za svůj život, říkám si: měl jsem štěstí, že jsem byl v komunistických lágrech. Naučily mě žít podle pravdy“.
V místech bývalých komunistických lágrů dnes stojí nejeden památník připomínající oběti zvěrstev páchaných na nevinných obětech režimu.
Zdroje:
Kniha - PADEVĚT, J. Komunistické lágry. Vydáno 2019 v Edici: Průvodce. 1.Vydání.
Kniha - KMENT, Z. Ve stínu rudé hvězdy. Vydalo nakladatelství: Kment Zdeněk - ECHO BOOKS, Valašské Meziříčí 2022. 1.Vydání.
https://plus.rozhlas.cz/archeologie-temneho-dedictvi-krajinou-taboru-podcastova-serie-mapujici-lagry-na-9038793
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/cena-pameti-naroda-frantisek-lizna-komunisticke-lagry_1711162012_pj
