Článek
Jmenuji se Libuše, je mi 57 let a tenhle příběh ve mně pořád bolí, i když od něj uběhlo už několik měsíců. Bolest není jen ze ztráty tchyně, ale hlavně z pocitu křivdy a prázdna, které po ní zůstalo.
Všechno se začalo lámat před několika lety. Tchyni se postupně zhoršoval zdravotní stav. Nejdřív to byly drobnosti – zapomínání, nejistá chůze, únava. Pak přišly pády, nemocnice, a nakonec verdikt lékařů: už se nepostaví, zůstane ležící. V tu chvíli bylo jasné, že někdo se o ni bude muset starat denně, skoro hodinu po hodině.
S manželem jsme se ani chvilku nerozmýšleli. „Je to máma,“ řekl tehdy. A já kývla. Přestěhovali jsme ji k nám domů. Ze začátku jsem ještě chodila do práce, ale velmi brzy jsem pochopila, že to nejde skloubit. Krmení, přebalování, polohování, léky, noční vstávání… Nakonec jsem dala výpověď. Pamatuju si, jak jsem si ten papír nesla domů v kabelce a říkala si, že peníze se nějak zvládnou, ale svědomí bych si jinak neunesla.
Manžel měl ještě mladšího bratra. Ten byl vždycky tchynin miláček. Všichni to věděli. Ona mu tolerovala věci, které by mému muži nikdy neprošly. Vždycky jsme si říkali, že to nevadí. Že lásku si nelze vynutit. Jenže když tchyně onemocněla, tenhle „miláček“ se vytratil úplně. Nejdřív se vymlouval na práci, pak přestal jezdit, a nakonec ani nebral telefon. Měsíce, roky – nic. Ani návštěva, ani pomoc, ani otázka, jak se má.
My jsme mezitím žili v rytmu péče. Domov se změnil v malou ošetřovnu. Vánoce, narozeniny, dovolené – všechno se podřídilo jejím potřebám. Byly dny, kdy jsem byla vyčerpaná tak, že jsem se zamykala v koupelně a potichu brečela. A pak jsem se vrátila k posteli, vzala ji za ruku a slyšela: „Libi, já bych bez vás nebyla.“
Když se její stav ke konci ještě zhoršil, byli jsme u ní do posledního dechu. Zemřela doma, klidně, s manželem po jedné straně a se mnou po druhé. Myslela jsem si, že jsme udělali maximum – jako rodina.
O tchyniné závěti jsme nevěděli vůbec nic. Nikdy o ní nemluvila. Když nás notář pozval, byli jsme smutní, ale klidní. Upřímně – nečekali jsme zázraky, jen nějaké uznání, možná symbolické. Místo toho přišel šok.
Notář monotónním hlasem přečetl, že veškerý majetek – byt i úspory – odkazuje mladšímu synovi a jeho dceři. O nás ani slovo. Ani zmínka. Ani věta.
Seděla jsem tam jako opařená. Manžel zbledl a jen se zeptal: „To je všechno?“ Notář přikývl. Vše bylo právně v pořádku, potvrzené, bez možnosti napadení.
Zkoušeli jsme je kontaktovat. Manžel volal bratrovi – nezvedal. Psali jsme zprávy – bez odpovědi. Volala jsem jeho dceři, která dědictví dostala spolu s ním. Ticho. Jako bychom přestali existovat.
Nejhorší nebyly peníze. Byt, úspory – to všechno jsou věci. Nejhorší byl pocit, že roky péče, obětování, lásky a vyčerpání neměly žádnou váhu. Že rozhodující nebylo to, kdo byl u postele, ale staré city, možná manipulace, možná křivdy, o kterých jsme nikdy nevěděli.
Dnes už vím, že člověk může dát všechno – a stejně odejde s prázdnou. A že spravedlnost a vděk nejsou samozřejmost. Zůstala mi únava, ticho v domě a otázka, kterou si budu asi klást celý život: Jak je možné, že láska a péče nakonec neznamenaly vůbec nic?
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
