Článek
Nedávno se mě jedna známá paní ptala: „Nevíte, co je s panem L.?, už dlouho jsem jej neviděla. Měl on nějakou rodinu, potkávala jsem ho kouřit před domem převážně samotného.“ Po několika dnech mi dotyčná sdělila, že pana L. našla v jeho bytě ve stádiu rozkladu policie.
Je to strašná smrt. Uvědomuji si, že přesně tento typ skonu nechci zažít. Kolik je však takových nebohých, které naleznou rozkládající se bez známek života? Jistě jich nebude málo.
Zvlášť ve větších městech. Čím dál více starých postupem času přichází o své blízké. Odcizení je ve společnosti čím dál častějším jevem. Velmi často slýchávám příběhy typu: "Víte, syn se odstěhoval do zahraničí a ani mi nevolá, s dcerou jsem se pohádala kvůli majetku. S manželem jsme se rozvedli, on hodně pil… Kamarádek moc nemám, a ty, co žijou, už nemůžou chodit. Navštěvuje mě akorát prasynovec. Ale ani ten tu skoro měsíc už nebyl… “ Podobných příběhů je bohužel velké množství.
Někteří lidé jsou samotáři z povahy. Žádný vztah ani manželství jim nevydrželo, nebo prostě žili celý život sami, a tak nějak jim samota vyhovovala. Často neměli ani děti, případně se k nim nehlásí. Dlouho si myslí, že je jim jejich „klid“ jen k dobru. Někteří si však časem začnou uvědomovat, že jim začíná ujíždět vlak. Samota je začne tížit. Nastupují i vážné zdravotní potíže, mnohdy s náhlými zhoršeními zdravotního stavu. Hrdost těmto samotářům často ani nedovoluje zavolat 155 ku, k lékaři si nedojdou. Konec života se jim proměňuje v peklo, ze kterého není východisko. Umírají v samotě, často v bolestech. Přitom stačilo vzít rozum do hrsti a pěstovat alespoň několik blízkých vztahů s lidmi, se kterými alespoň občasně mohli udržovat komunikaci.
Je však také nemálo nešťastníků, vůči nimž se spikl osud. Znal jsem paní, která celý život poctivě pracovala, pomáhala blízkým, byla velmi lidská. Ve čtyřiceti se jí zabil první manžel na motorce, v padesáti jí zemřel syn na rakovinu. Druhý manžel podlehl zraněním způsobeným pracovním úrazem. V sedmdesáti pochovala sestru (infarkt) i dceru (autonehoda). Paní se dlouho držela a dokázala být i přes nepřízeň osudu silná. V osmdesáti ji o byt připravila vnučka, která ji zmanipulovala skrze nevýhodnou darovací smlouvou bez věcného břemene, a paní tak přišla nejen o majetek, ale i o posledního člena rodiny, který ji nejen ošidil, ale společně s partnerem i psychicky týral. Paní zůstala sama v nájemním bytě, živořila s nízkým důchodem, nešťastná, ztrápená. V jednu chvíli jsem se dozvěděl, že ji sousedi nalezli mrtvou. Nejpravděpodobnější verze úmrtí byl pád, který způsobil vážná zranění. Seniorka si ve svém stavu nedokázala zavolat pomoc a pomalu umírala.
Co z toho plyne? Samozřejmě nemůžeme nikomu vtloukat do hlavy, jak má žít, nebo jakým způsobem vést své vztahy. Je to volba každého z nás.
Především nesuďme. Nikdy nevíme, co stojí za tím, jaký daný senior je, proč je například uzavřený nebo mrzutý vůči světu. Nemůžeme vědět, čím si prošel, či jaká traumata v sobě nosí.
Mějme však oči otevřené a zajímejme se o své okolí, staré a, nemocné sousedy. Navštěvujme je, pokud je to možné a dotyční nás k sobě pustí. Nevědomky tak můžeme přispět k tomu, že jejich odchod třeba nebude tak osamělý a bolestivý.
