Článek
Jako se to stalo mně jednoho chladného mlhavého podzimního pozdního večera ještě za dob studií někdy okolo roku 2011.
Procházím si takhle téměř nočním Zlínem (bylo asi 22:30). Všude neony, světla restaurací, zábava v plném proudu. Vzhledem k tomu, že momentálně nemám náladu pokračovat v „pijatice“ se spolužáky a kamarády a přepadá mě mírná únava, opouštím hospodu dříve než obvykle.
Před průnikem do jedné z temných a úzkých uliček zlínské čtvrti Letná (pozn.: Jedná se o tradiční okrajovou část Zlína zbudovanou ve 30.letech za Tomáše Bati jako rezidenční čtvrť pro baťovské pracovníky a jejich rodiny. Skládala se ze čtvrtdomků, půldomků i jednodomků, všechny standartně cihlové se zahrádkami. Letná je také typická mnoha úzkými a temnými uličkami.), zpozoruji ležící asi sedmdesátiletou ženu v dosti podroušeném stavu. Proč bych jí nepomohl? Bohužel jsem si od začátku myslel, že prostě jen upadla, ne vinou alkoholového opojení. Chyba. Od začátku mi může být jasné, že tato cesta (domů jsem to měl asi jeden a půl kilometru pěšky) se nejspíš protáhne. Paní totiž razí podobný směr.
Seniorka se od počátku ukazuje jako více než výmluvná a kromě toho poměrně „úlisná“. Při tahání milé dotyčné si připadám, jako bych vlekl raněného na frontě. Cestou mi paninka vypráví svůj srdceryvný partnerský a rodinný příběh. Jak jí utekl milenec s jinou, jak se jí zabila dcera v autě nebo jak ji zradila kamarádka, která zneužila její největší tajemství pro svůj prospěch. Kromě toho mi nešťastnice prozrazuje, že má dlouhodobé problémy s alkoholem. Pokud je pravda vše, co paní vypráví, pak se úniku k flašce ani příliš nedivím. Netuším, zda vinou alkoholového opojení, ale cestou mi až přehnaně „přátelská“ seniorka taktéž vyznává své sympatie.
Po asi hodině klopýtání konečně dorazíme k jejímu bydlišti. Paní žije sama.
Bohužel jsem v rámci své „samaritánské“ stránky povahy nenatrefil na tu správnou osobu. V neskutečném „binci“ až „chlívku“ půldomku, který osoba obývá, vinou mladické nerozvážnosti a naivity, jí pomohu do postele a ještě stihnu uklidit více než půlku, mimo jiné rozličnými flaškami „zasviněného“ obýváku.
Inu, jak nevyužít mládenecké pomoci.
Po vyhovění požadavků této alkoholové dámy, jsem uslyšel ještě poslední: „A nechtěl byste se mi tu nastěhovat, mladý pane?“
Na tuto otázku již nemám další sílu reagovat, otáčím se na „pětníku“, bouchnu dveřmi a pádím k domovu.
Tam se dostávám o půl druhé.
Od té doby jsem onu dámu už nepotkal. Možná se upila k smrti.
Z mého záchvatu nočního pomáhání však plyne jedno ponaučení: Nikdy nepodávej pomocnou ruku neznámému alkoholikovi. Pokusí se tě omotat kolem prstu a potom vymačkat jako citrón.
