Článek
Na konci ledna se nám narodila dcerka. V této době panovalo samozřejmě zimní počasí. Příhodně k tomu se v rámci šestinedělí pobyt venku s miminkem doporučuje až po několika týdnech a jen krátce a postupně (s výjimkou návštěv lékařů). Proto jsme se s manželkou těšili, až přijde jaro a budeme moci podnikat rodinné výlety zalité sluncem. Čtyřletý synek v období do března ani do školky moc nechodil, jelikož ho kosila nachlazení. S vědomím, že po několika dnech pobytu v zařízení pravděpodobně přinese domů virózu (samozřejmě ne vlastní vinou a tak, jak se stalo dříve již několikrát) a ohrozí tak miminko, jsme uvažování o návštěvách mateřské školy rychle zapudili.
Daní za toto rozhodnutí byla jeho náladovost a nechuť neustále čas trávit jen doma.
Nemoci však nechodí po horách, ale po lidech, a tak i přes úzkostlivé bdění nad udržováním ratolestí v teple, v březnu nachlazení přišla. U miminka dokonce prostřednictvím problémů s dýcháním a nutnou hospitalizací na jeden týden.
Drobečci se ze všeho nakonec „zbrchali“ a ruku v ruce s tím, vítr z jihu přivanul dlouho očekávané jarní počasí.
Výlety ve čtyřech jsme začali praktikovat zhruba od Velikonoc s prohlášením: „Amálku výlety asi nebaví, v kočárku křičí, ale co, ať si zvyká.“ Nejprve jsme volili kratší trasy do vedlejšího města vzdáleného asi 15 kilometrů. Řídili jsme se jednak časovými možnostmi (intervaly mezi krmeními miminka umělým mlékem, odpoledním spaním syna, nebo odhadovanou potřebnou hodinou příjezdu pro zvládnutí večerních procedur, tzn. koupaní, chystání večeře, atp.), ale také synovými přáními a nabízeným programem pro děti v okolí.
Návštěva místního zámku s parkem a následný přesun na velké dětské hřiště se jevil jako dobrý plán. Káva a zákusek v od hřiště nedaleké kavárně kvalitu výletu ještě podtrhly. Dcerka se v kočárku samozřejmě občas projevovala, ale míra jejího křiku rodinný výlet nijak nenarušovala.
Vzdálenosti destinací výletů jsme se rozhodli postupně prodlužovat. Těsně po Velikonocích jsme vyrazili do již třicet kilometrů vzdáleného městečka, a to do místního parku na akci: „Pohádková stezku lesem“ s dětskými hrdiny Tlapkové patroly, Ledového království a dalšími pohádkovými maskoty. Tentokrát se naše malá princezna rozhodla celou cestu tam prokřičet, čímž způsobila značnou nervozitu hlavně mé ženě. Záhy jsme si uvědomili, že atmosféra výletu/ů osciluje na škále: "Teď super/no ještě „jakš takš"/hrůza, to nám byl čert dlužen“, přičemž změna nálad a atmosféry probíhá během asi tří hodin výletu nejméně desetkrát. Řídící jednotkou je přitom jednak nekontrolovatelný pláč miminka daný nepohodlím/hladem/zimou či horkem, případně obsahem plenky, dále rozjívenost a případná nespokojenost staršího dítěte z programu výletu, nebo nastálá únava, případně bolest nožiček.
Na rodinných výletech se mi líbí i jistá nevyzpytatelnost a nepředvídatelnost chvil příštích. Nikdy nevíte, jakou katastrofu může vykouzlit příští minuta.
Ale i tento výlet dopadl v globálu poměrně dobře, jelikož jsme docela v poklidu stihli nejen „Pohádkový les“, ale i svačinku v nedalekém parku u krásného jezírka. Odměnou za trpělivost a spolupráci nám bylo synkovo nadšení z prolézaček na dětském hřišti, které bylo doplňováno občasným křikem dcery, který se nám podařilo eliminovat tu flaškou do pusy, tu ježděním kočáru po nerovných površích.
Zdálo se, že si vše takříkajíc „sedá“.
Další termín rodinného výletu byl určen První Máj, lásky čas. Rodinná rada zasedla a rozhodla, že se pojede do asi 35 kilometrů vzdálených Luhačovic, nádherného lázeňského města s ještě krásnější kolonádou a Jurkovičovou architekturou. Spolu s tím jsem v tento slunný, teplý den očekával velké množství po kávičce a lázeňských oplatcích dychtících postaviček, které tento den měly stejné plány.
Cesta proběhla kupodivu v naprostém poklidu. Dokonce jsme si stihli vyfotit rodinné automobilové „selfíčko“.
První drobný problém však nastal ve chvíli, kdy parkoviště, které jsem měl zvolené jako cíl k zaparkování, bylo absolutně plné. A pak další a další, až jsme dojeli vyloženě do centra města. Poslední volné objevené místo nám navíc sebral vůz jedoucí přímo před námi. Centrum jsem objížděl dál a dál a na jedné z křižovatek rozhodil rukama směrem k policejnímu autu, které dle mého názoru nedalo přednost. Žena tento moment okomentovala: „Jestli ještě dostaneš pokutu, tak už s tebou příště nikam nejedu!“ Cesta mě „zavedla“ až do ulice s vjezdem omezeným pouze pro rezidenty. I tak jsem zde kvůli nutnosti „prostě to někde už píchnout“, zaparkoval. Policejní vůz, který jsem předtím potkal, nechal vehikl asi ob pět vozů před námi. Dal jsem se na modlení.
Návštěvníků kolonády bylo opravdu hodně. Dceruška začala křičet asi po dvaceti minutách od přesunu do kočáru. Byla tedy nakrmena a po další procházce jsme se rozhodli pokusit se sednout si do některé kavárničky na kávu a zákusek s tajným přáním klidu a pohody.
Lázeňští hosté jsou však do velké míry velmi specifický druh Homo sapiens. Některými bývají titulováni „kavárenští povaleči“. Tento živočišný druh obecně hůře snáší neukázněné ratolesti a jejich vrtochy a mnohdy by je nejraději vymazali z povrchu zemského a spolu s němi i ty, kteří se o ně starají a chtějí jim dopřát chvíle zábavy. Že se přitom v okolí vyskytují dětem nepřátelští jedinci, prostě rodiče neovlivní. Zvýšeného výskytu těchto individuí jsme si s manželkou všimli zanedlouho po výstupu z vozu. Nepřikládal jsem tomu pozornost až do chvíle, kdy při jen lehkém kňučení miminka jedna z typických arogantních návštěvnic lázní, která asi dříve nebyla také dítětem, prohlásila přímo před námi: „Rodiny s řvoucími miminy mají sedět doma na zadku“. Manželka ženu usadila se slovy: „Vy nemáte děti, že?“ Žena odpověděla: „Mám, ale odrostlé“. Manželka se nenechala zahanbit: „Tak to už jste asi úplně zapomněla na jejich dětství. Laskavě buďte trochu tolerantní.“ Na to si paní s povýšeným výrazem odfrkla a šla si svou cestou.
Výlet jsme zakončili nejen kávou a zákuskem, při kterém dcera v kočárku spala a syn spokojeně pojídal, ale také momentem, kdy na zpáteční cestě k autu synek objevil okružní výletní vláček. Nevěděli jsme, jaký časový úsek okruh zabere, doptali jsme se však kolemjdoucích s dalšími dětmi, kteří možná měli stejný nápad. Všimli jsme si, že vláček příznačně projíždí i ulicí, kde máme „na černo“ zaparkovaný vůz. Na moment mi hlavou bleskla myšlenka: „Kolik tak asi bude dělat pokuta za neoprávněný vjezd?“ S touto myšlenkou jsem si pohrával jen pár sekund a nechal ji vyhnít pro chvíle příští.
Vláček jsme zachytili zrovna v zastávce. Manželka se synem k ní sprintovali, zatímco jedoucí kočár začal opět vydávat neblahý zvuk dětského křiku. Nevím, zda i za běhu manželka dceřin pláč zaslechla, ale najednou změnila názor a ukazuje na mne rukou gesto vypovídající za vše: „Nejedeme“. Za pár vteřin přišlo i vysvětlení: „Ten okruh je na hodinu, to by malá nevydržela.“ Pokrčil jsem rameny, jako že: těžko říct, ale budiž. Jenomže rozhodnutí manželky už vůbec nenadchlo dychtivého „čtyřleťáka“, který propukl v srdceryvný pláč. Mimochodem jsme byli už u auta (pokuta kupodivu nikde) se slovy manželky: „Kašleme na to, jedeme k babičce!“
V duchu jsem se už musel smát, jelikož příběh výletu byl nakonec více než hořkosladký. Obě řvoucí ratolesti, aneb jak nezajistit dětem příjemné chvíle rodinných cest. Ale i tak nás to neodradí od dalších.
S potěšením mohu konstatovat, že další výlet byl již zase o kousek lepší. Apeluji tímto na jedince, kteří nemají malé děti, a se kterými v dané chvíle sdílíme společné prostory: Buďte prosím více empatičtí k mrňouskům a jejich rodičům, vždyť vy jste přece také bývali malí.
