Článek
Jmenuju se Monika, je mi šestapadesát, a pořád mám před očima ten den, kdy se nám domů vrátila tchyně Božena celá rozzářená, jako by vyhrála v loterii.
Božena byla po smrti tchána sama už osm let. Skromná ženská, celý život šetřila, každou korunu si dvakrát otočila v dlani. Po pohřbu si odložila stranou asi šedesát tisíc – „aby vás děti můj konec nestál ani korunu,“ říkávala. Měla to v obálce v kredenci, zabalené do kapesníku po manželovi.
Jednou mi nadšeně volala:
„Moni, představ si, přišla mi pozvánka na zájezd do kulturního domu. Oběd zdarma, dáreček a budou tam ukazovat nové hrnce!“
„Mami, to budou zase nějací šmejdi,“ varovala jsem ji. „Nikomu nic nepodepisuj.“
Zasmála se. „Ale prosím tě, já přece nejsem žádná hlupačka.“
Odpoledne se vrátila taxíkem. Před domem z něj vytahovali obrovské krabice. Mixér velikosti vysavače, sada hrnců těžkých jak kotva, deka s magnety a cosi, co prý léčí klouby.
Stála jsem ve dveřích a nemohla mluvit.
„Podívej, Moni! To je kvalita! Pan přednášející říkal, že v těch hrncích se vaří skoro samo.“
A kolik tě to stálo?“ zeptala jsem se opatrně.
Chvilku se ošívala.
„No… všechno dohromady padesát pět tisíc. Ale dali mi slevu, protože jsem prý sympatická.“
Měla jsem pocit, že se mi podlomí kolena. „Ty jsi utratila peníze na pohřeb?“
Sklopila oči. „Oni říkali, že je to investice do zdraví. A že takovou nabídku už nikdy nedostanu.“
Sedly jsme si ke stolu. Rozbalovala ty věci jako dítě dárky pod stromečkem a já cítila, jak ve mně roste vztek i lítost zároveň.
„Mami, vždyť ten mixér stojí na internetu dva tisíce,“ vyjela jsem na ni.
„Internet je plný podvodů,“ bránila se. „Tihle byli seriózní. Zatleskali mi, když jsem vyhrála poukaz.“
Do kuchyně přišel můj muž, její syn Petr.
„Ježiši, mami, cos to provedla?“
Božena se rozplakala. „Všichni na mě útočíte! Chtěla jsem jen něco hezkého do domácnosti.“
Objala jsem ji. Najednou přede mnou neseděla dospělá žena, ale vystrašená holčička, která uvěřila cizím hlasům víc než vlastním dětem.
Další dny jsme obvolávali různé instituce, zkoušeli odstoupit od smlouvy. Na lince na nás mluvili studeně, naučenými větami. „Paní podepsala dobrovolně.“ „Zboží bylo převzato bez výhrad.“
Tchyně mezitím chodila kolem těch krabic jako kolem náhrobku.
„Víš, Moni,“ zašeptala jednou, „já se bála, že budu na obtíž. Chtěla jsem si koupit pocit, že ještě o něčem rozhoduju.“
Tehdy mi došlo, že nešlo o hrnce. Šlo o samotu, o strach ze stáří, o to, že jí někdo na chvíli naslouchal a říkal jí „mladá paní“.
Dnes nám v komoře leží nablýskaná sada nádobí, ve kterém nikdo nevaří. Peníze se nevrátily. Ale něco se změnilo – jezdím za Boženou častěji, beru ji na kafe, na trh, mezi lidi.
A když občas smutně pohladí tu prázdnou obálku v kredenci, řeknu jí:
„Mami, pohřeb jednou zvládneme. Hlavně tu s námi ještě dlouho buď.“
Usměje se a já vím, že nejdražší ze všeho by bylo znovu koupit její důvěru v sebe samu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
