Článek
„Vaše dcera se nezapojuje do školních aktivit, pořád sedí v koutku a s nikým se nebaví, a když ji napomenu, vysmívá se mi do očí, musíte si ji srovnat,“ zase po Věrce křičela soudružka učitelka Karanová.
Nejradši by té ženské plivla do obličeje. Věrka ví, že se Liduška drží stranou, ale nemá to nic společného s povýšeností, tak jak se asi soudružka Karanová domnívá.
Věrka byla s Liduškou dokonce i u psychologa. Ten však Lidušce dal akorát herdu do zad, ať se vzmuží, nebo ji pošle na psychiatrii a tam do ní nacpou akorát prášky. Před rokem Věrce Karanová dokonce před dalšími rodiči vpálila, že je Liduška retardovaná a prý, že by měla zrychlit tempo. O co jí pořád jde? Proč má Liduška trojku zrovna z češtiny, když přečetla skoro celého Čapka i Dostojevského? Věrka ale bohužel ví, že proti Karanové nic nesvede. Její manžel je totiž papaláš na Okresním Národním Výboru strany a to mluví samo za sebe. Stěžovat si na chování učitelky nelze, nic by nevymohla a Karanová by Lidušku akorát nepřipustila k maturitě.
„Už jen třičtvrtě roku,“ říká si Věrka. Už jen třičtvrtě roku a Liduška se zbaví téhle příšerné soudružky, která předčítá z nejtužší komunistické literatury tak zaníceně, jako by byl právě únor 1948.
Věrka odloží cigaretu a pustí si rádio. Snaží se naladit správný signál. Ten na chvíli zachytí, hlasatele však zanedlouho přeruší pískání a škvrkání a signál Věrka ztrácí. Přesto ji ten zvuk uklidňuje. Připomíná jí dětství, kdy otec každý večer ladil Svobodnou Evropu a v uších jí doznívá jeho hlas: „Ti šmejdi, podívej se, kde jsme mohli bydlet, a namísto toho musíme trčet v týhle díře.“ Před očima Věrka vidí fotografii otcova rodného domu v Jičíně - krásná vila se zahradou. Teď v ní bydlí nějaký „potentát“ a tatínek hnije v hrobě ve Vítkovicích, kam ho po osmačtyřicátém odklidili, aby se prý naučil pracovat rukama. I kvůli otcově původu nemohla Věrka jít na vysokou a Liduška se zase nedostala na gymnázium.
Do Věrčiného snění vstupuje zvuk otáčení klíčů a čištění bot. Josef. Věrka ví, že manžel má v poslední době hodně práce, a tak není dobré na něj hodně mluvit, jinak se Pepa naštve a zamkne se v pokoji. Do toho ke stolu přicupitá Liduška. Věrka sleduje, jak se nimrá v jídle a mlčí. Bledá Liduška, kruhy po očima, vyzáblé paže, pleť posetá pihami, dlouhé rezavé vlasy, pod kterými schovává svůj obličej. Věrku trápí, že od puberty je Liduška dosti zamlklá. Dříve se jí svěřovala, teď jí ale připomíná spíš malé ustrašené zvířátko, co se krčí před ranou, která by mohla přijít.
Po nedojedené večeři všichni tiše vplují do svých pokojů. Uprostřed noci na rodinu někdo zvoní. Věrce na chvíli zatrne, na mysl jí vytane vzpomínka na mrazivou noc před mnoha lety, když do pokoje vtrhli „fízlové“. Od té doby se její otec vrátil domů až za několik roků a skoro nemluvil.
I tak je však překvapená, koho spatří za dveřmi: „Martine?“
Je celý uplakaný, vlasy rozcuchané, stojí tam jen v tričku, bundu si nevzal, i když je venku sychravá, skoro dušičková noc. Je jí ale jasné, co se stalo. Jeho rodiče se zase pohádali. Dříve patřili k Věrčiným a Josefovým dobrým přátelům, ale jen do té doby, než Lojza začal pít a z Jiřiny se stala hysterka.
Věrka rozestele Martinovi v obýváku, sedne si k němu a snaží se ho trochu uklidnit.
Ráno ji probudí hlasy. Vzpomene si na Martina a uvědomí si, že Liduščin smích neslyšela už hodně dávno. Liduška se směje dětsky a zvonivě a Věrka při tom cítí velkou úlevu. Na mysl jí vytané dávná vzpomínka - Liduška s Martinem se jako maličcí cachtají v plechové vaně na zahradě Martinových rodičů. Obě děti jsou v té chvíli nahé, Liduška ještě pořádně nemluví, zato se pořád směje, stejně radostným smíchem.
Dalšího dne Věrka tak tak sežene karafiáty na maminčin hrob, jelikož lepší květiny jsou už vyprodané. Po cestě na hřbitov jí do uší proniká zvuk sbíječek. Skoro v každém bloku je rozkopaný asfalt. Věrka si chtě nechtě vzpomene na svůj jediný výlet do zahraničí. Byl osmašedesátý rok, tehdy jí bylo sedmnáct, stejně jako teď Lidušce. Rodiče tehdy vybrali všechny úspory, půjčili si od známých škodovku a vyrazili do neznáma. Nemohli se nabažit barevnosti pláže a voňavosti místního ovoce. Jenže pak zahlédli v jednom baru televizi a zkoprněli. Věrka rodiče prosila, aby zůstali, ale i přes přemlouvání nepovolili. Země, do které se vrátili, byla už jiná. Ruské tanky a vojáci na každém rohu. V hlavě a srdci ji svíral pocit, že i když jednání rodičů rozumí, nedokáže jim odpustit to, že jí ukázali, jak se žije jinde, a pak ji zase vrátili do zatuchlé šedi.
Krátce poté opět zvoní Martin. Tentokát alespoň ne v noci. Matka prý na otce vytáhla nůž, takže by rád přespal znovu. Věrce je to jasné. Za poslední roky Martin zmužněl, není hladce oholený, pubertální chmýří vystřídaly tužší vousy. Všimla si, že se líbí hlavně Lidušce. „U nás si vždycky vítán,“ je ráda, že se nejspíš díky němu Liduška zlepšuje a prospívá.
Jeho návštěvy se opakují už pravidelně. Věrka se někdy diví, jak je možné, že se Martinovi rodiče ještě nezabili. Rozbitý nábytek, výhružky, facky, vytrhané vlasy. Cítí však lehkou nejistotu. Jen aby Liduška neztratila pro Martina úplně hlavu a nezapoměla na školu. Nechá to však tak. Zná Martina od malička a ví, že je dobrák. Možná má trochu vysoké sebevědomí, ale Lidušku má rád a vždy se k ní choval hezky. Liduška vedle něj úplně rozkvetla. Dokonce trochu přibrala. Věrce v naději lepších dnů připadají najednou problémy kolem soudružky Karanové takhle maličké.
Martin nedávno odněkud přinesl starou zrcadlovku a poprosil Věrku, zda si může udělat pár snímků. Jeho snem je stát se uměleckým fotografem. Liduška si svoji fotku s Martinem vystaví nad psacím stolem, a když Martin není na návštěvě, obdivně na fotku hledí.
Dny a týdny se obracejí čím dál více k lepšímu, zamlklost Lidušky je skoro ta tam a Věrka dokonce dostala devizový příslib, takže by celá rodina mohla jet v létě do vytoužené Jugoslávie. Liduška končeně uvidí moře, mluví o tom už odmalička.
U Věrky však po několika dalších týdnech začíná narůstat divný pocit, který nedokáže popsat. Snaží se z Martina vytáhnout odpovědi na otázky, proč je v poslední době zasněný a těkavý. Už ani o problémech rodičů nemluví tak jako dřív. „Martine, napadlo mě, co kdybys jel k tomu moři s námi? Třeba by se to dalo nějak zařídit…,“ zkusí to Věrka. „Jo, jo,“ řekne Martin, ale hledí při tom do bílé zdi, jako by na ní něco viděl. Po chvíli zamyšlení ještě dodá: „Věrko, nezapomeň na to, že jsem tě měl vždycky hodně rád.“ To Věrku znepokojí ještě více.
Po pár týdnech má za sebou Věrka náročný pracovní den. Kromě toho bude Liduška za pár měsíců dělat maturitu, a tak je z toho Věrka také trochu nesvá. Ve chvíli, kdy se jí začnou u televize klížit oči, se v kuchyni rozdrnčí telefon.
Liduška. „Mami“, ozve se ve sluchátku a Věrce přeběhne mráz po zádech, „mami, Martin, on…utekl, emigroval.“
Věrka je vzteky bez sebe. Jak jim to mohl udělat? Ten šmejd! Kam se hrabe soudružka Karanová, ta aspoň bojuje otevřeně, zatímco Martin se k rodině a hlavně Lidušce jen vlísal a pak je takhle podvedl. Věrce ještě stačil nechat vzkaz se slovy: „Omlouvám se Vám, už dávno přemýšlím o odchodu, nemohl jsem tu příležitost pustit. Vyřiďte Lidušce, že…“ Zbytek vzkazu už Věrka nedočte, vztekle jej zmuchlá do kuličky a mrští s ní o zeď.
Liduška je od toho dne jako vyměněná. Skoro pořád pláče. Věrka jí opakuje, že si to „ten prevít“, nezaslouží, ale Liduška ji vůbec neposlouchá. „Musím za ním!“ křičí Liduška a ještě dlouho po té zprávě nevěří, že by jí to zrovna Martin mohl udělat.
Za pár dnů za nimi přichází policie. Celá rodina musí k výslechu. Liduška je úplně vystrašená. Policista samozřejmě nedovolí, aby Věrka dceru do výslechové místnosti doprovodila. „Já o tom fakticky nevěděla, opravdu ne,“ říká Liduška Věrce. Ten policajt jí ale nevěřil.
Druhý den, jako naschvál, jde Liduška k maturitě. Soudružka Karanová na ni hledí podezíravě. Liduška se tak rozklepe, že skoro není schopna sestavit větu. I přes jinak vynikající prospěch maturitu udělá vyloženě s odřenýma ušima. trojky, čtyřky. Liduška tuší, že s takovými výsledky ji na vysokou nevezmou. Věrka navíc nemá ani to srdce říct jí, že do Jugoslávie se tento rok kvůli Martinovi samozřejmě nepodívají.
Po maturitě to jde s Liduškou od desíti k pěti. Oči má tak opuchlé, že skoro nevidí. Tváře má průsvitné, zase jí začaly vystupovat kosti. Věrka se rozhodne, že s ní k psychiatrovi nakonec přece jen zajde.
Prášky však Lidušce neprospívají. Je po nich úplně zpomalená. Skoro se nehýbe. Z okolního světa Liduška jakoby nic nevnímá, už ani nepláče, jen rezignuje.
„Liduško, kašli už na něj!“ snaží se ji povzbudit Věrka. Jakékoliv pokusy o zlepšení stavu však nezabírají.
Obvodní lékařka naštěstí napsala Věrce alespoň dlouhodobu neschopenku kvůli vyhřezlé ploténce. Tak aspoň může doma na Lidušku dohlížet. Čím dál více se jí zhošťuje strach. Několikrát v poslední době zahlédne Lidušku, jak se upřeně dívá na kuchyňský nůž, a tak ho Věrka raději schovala až dozadu do zásuvky, vytáhla ze skříně všechny prášky a schovala si prášky na spaní do zásuvky s baterkou.
Sama sebe chlácholí: „To utrpení přece musí jednou skončit,“ zatímco hledí do zrcadla na temné kruhy pod očima a začervenalé bělmo. Říká si, že si Liduška bude muset hledat práci, snad ji to konečně postaví na nohy.
Jenže jednou Věrka z vyčerpání zaspí. Po probuzení se vřítí ráno do kuchyně. Zásuvka je otevřená.
Liduška smutek nezvládla. Objeví ji v jejím dětském pokoji bez známek života. Chvíli se ji snaží oživovat, cloumat s ní. Nakonec klesne na kolena a propuká v srdceryvný pláč. „Moje holčička! Proč jsem ji nehlídala víc!“
Ještě dlouho po tom si Věrka své momentální selhání nedokázala odpustit. Sama by potřebovala utlumovací prášky, ale je jí jasné, že tuhle bolest nedokáže utišit žádný prostředek na světě.
Mimoděk pustí televizi, v odpoledních zprávách říkají něco o demonstraci v centru Prahy, policie prý musela rázně zakročit. Ledy se začínají hýbat. Věrčina dcera se toho však nedožije. Škoda, že Liduška objevila Věrčiny prášky, škoda, že Martin, přemítá.
Věrce je jedno, jak to venku dopadne. Teď už je všechno jedno.
Napsáno dle povídky Viktorie Hanišové - „Plamen“, z knihy - Jestli vůbec někdy - Vydala Euromedia Group, a.s., v edici Listen, roku 2022. Vydání první.
