Článek
Každé dítě je naprostá individualita, která je ovlivněna nejvíce prostředím, ve kterém vyrůstá. Největší vliv má na něj samozřejmě chování a jednání rodičů, prarodičů, případně strýců a tetiček. Jsem přesvědčen, že dítě se nerodí jako naprostá „tabula rasa“ a od narození se jim utváří temperament a povaha, které tak nějak mají. A také předpoklady k talentům, schopnostem a dovednostem. Roli v tom hraje jednak genetika, co tedy dědí po nejbližších příbuzných, a také to, jaké podněty jim blízcí dávají a co je postupně začne zajímat.
Ze srdce nenávidím škatulkování ze strany ať lékařů, nebo učitelů, nebo třeba seniorů, kteří porodili čtyři děti a prostě „ví, jak to je“ a tvrdošíjně zastávají názor, že dítě se dá zařadit do tabulek a ve vývoji by mělo být víceméně v průměru. Jakmile je v jakékoliv oblasti vývoje dle tabulek vepředu, říkají: „On je tak šikovný, dejte ho na ten a na ten kroužek“. Pokud v nějaké sféře lehce zaostává za „průměrem“, otočí: „Není nějaký divný? To by už měl umět.“ S manželkou nás stálo mnoho rozhovorů, vysvětlování a přesvědčování těchto moudrých, že časem se to přece „srovná“. A že naše dítě prostě bude na něco šikovné a v něčem to zkrátka ihned ideální nebude.
Tak jako ve školce. Netvrdím, že učitelky v tomto výchovně vzdělávacím zařízení nedělají dobře svoji práci. Nechci tvrdit ani to, že dětem vyloženě nerozumí, nebo se jim třeba dostatečně nevěnují. Uvědomuji si, že práce s dětmi není vždy úplný med. Bez diskuze by však učitelky a vychovatelky v mateřských školách měly mít jistou míru empatie a pochopení.
Občas mívám pocit, že pro pravidla, či nařízení, které jim předepisuje buď ministerstvo, nebo třeba vnitřní předpisy, ztrácejí někdy zdravý rozum v posuzování toho, co a kdy dítě má zvládat. Kromě toho jsou zaměstnankyně školského zařízení stále „jen“ lidé se svými mnohdy ne úplně vyzrálými povahami. Ruku v ruce s posuzováním a tlakem na schopnosti dětí jde i fakt, že se učitelkám prostě jen „nechce“ dětem v jejich samoobslužných činnostech pomáhat. Ohánějí se přitom pravidly , nebo domnělou neschopností rodičů děti některé činnosti rychle naučit.
Oblasti vývoje, schopností a dovedností syna řešíme ve školce už téměř rok a půl od zahájení jeho docházky. Jako většina rodičů, vědomi si synových silnějších i slabších stránek, jeho specifické povahy, ale také nezměrné lásky k němu, jsme se snažili důvěřovat tomu, že učitelky a vychovatelky v předškolním zařízení budou stejně, nebo alespoň podobně vnímavé a empatické. No, na druhou stranu ho jen my známe nejlépe.
V mnohých ohledech jsme za jejich přístup rádi. Bohužel jsme od jisté doby absolvovali mnoho diskuzí na téma samoobsluha a oblékání. Někdy máme dojem, že pokud se bavíte s chodící tabulkou, těžko něco vysvětlíte.
V červnu tohoto roku jsem jako správný otec „nastoupil“ na milé paní učitelky a slušně jim vysvětlil, že na činnostech, ve kterých má náš syn rezervy, pracujeme, ale že i on je individualita a že má zkrátka „své“ tempo a že prostě nemůže být úplně ve všem „vepředu“. Samy uznaly, že ve většině oblastí je šikovný, ale „To oblékání, to mu prostě dělá problém. Navíc v září nastoupí mnoho nových dětí a my na něj už nebudeme mít tolik času.“ Nastoupilo jich asi pět. Většinou když žena synka po obědě vyzvedává, se ve školce s úsměvy „kafíčkuje“. Nezlobte se na mě, dámy, ale pokud máte ve školce na starosti (jednotřídka) denně v průměru 12-16 dětí, a jste tam dvě učitelky plus dvě další pomocné síly, tak opravdu nemůžete tvrdit, že vás je na daný počet dětí málo.
Krátce se také zastavím nad motivačním prvkem zdejších učitelek a vychovatelek, který mi je z principu odporný. Děti v synově školce dostávají „smajlíky“, které jim paní učitelky nalepují do skříňky v případech, že něco nového zvládly, nebo něco hezkého udělaly, či splnily. Paním učitelkám jsem se snažil opatrně naznačit, že tento způsob hodnocení a motivování je poměrně zastaralý a hraničí se stylem „černých puntíků“ a má co dočinění s rizikem rivality mezi dětmi nebo snižování jejich sebevědomí: „Ten má už osm smajlíků a já jen jeden, proč?“
Učitelky na mě zíraly, jak „tele na nová vrata“. Nejspíš nepochopily význam sdělení. Paní učitelka na to konto demonstrativně strhala všechny samolepky ze synovy skříňky se slovy: „Pokud je tam nechcete, tak je vyhodíme, není problém“. Možná si myslela, že nechci, aby dle mě nehezký vzhled samolepek hyzdil synovu skříňku. Poté ještě dodala, že tento způsob hodnocení dětí ve školce je správný, a že jej doporučuje školní psycholog. Co na tom, že dle mého zjištění se k tomuto způsobu hodnocení staví negativně naprostá většina jiných školek a prostě jej nepoužívají. Nevím, na jakého psychologa se paní učitelka odkazovala, ale řekl bych, že mu bude minimálně přes 60.
Přišly prázdniny, přes které jsme měli synovy drobné nedostatky tzv. „vypilovat“. Troufám si tvrdit, že jak oblékání, tak třeba držení tužky, se mu podařilo výrazně vylepšit. Povahu dítěte ale zkrátka nezapřete. Můj syn má své tempo, které často odporuje nutnosti se co nejrychleji nachystat. Nesnáší, když se na něj tlačí, i když ví, že to zvládne. Po minulém školním roce jsme si s manželkou mysleli, že tohle už řešit nebudeme. Nedávno však synek přišel s tím, že jedna z paní vychovatelek při jeho oblékání (vědoma si navíc toho, že má žena je gravidní ve 3. trimestru) na něj spustila: „Až budeš mít sestřičku, maminka na tebe už nebude mít čas.“ A to ví milá paní „chytrá“ jak? Syn si z toho naštěstí nic nedělal a manželce řekl: „Maminko, to nevadí, paní S. neví, že ty všechno zvládneš.“
Pokud se tyto výlevy personálu školky nebudou opakovat příliš často, hlavně pak ze strany učitelek, nebudeme je s manželkou řešit. Jsme si dobře vědomi toho, že mezi dětmi nechceme dělat rozdíly. Ze zkušeností mnohých blízkých známých rodin vím, že péči a zájem lze rozložit mezi obě děti, samozřejmě za předpokladu, že se na fungování budeme podílet jakožto oba rodiče. Důležité je ukazovat dětem, že si vážíme obou, a že s příchodem novorozeněte starší ze sourozenců na pozornosti určitě neutrpí.
Milá paní vychovatelko. Vašimi nepřístojnými a nemístnými rádoby chytrými poznámkami můžete mnohým citlivějším dětem způsobit velmi nepříjemné pocity a samy si pak vyslechnout spršku nadávek, či výčitek od jejich rodičů.
